IV. ÚS 1332/17
IV.ÚS 1332/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Stav IM, s. r. o., se sídlem v Brně, Škrochova 39/3625, zastoupené Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 20 Cdo 146/2017-98, Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, č. j. 20 Co 477/2015-75, a Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2015, č. j. 79 EXE 1375/2012-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Městský soud v Brně zastavil usnesením ze dne 25. 8. 2015, č. j. 79 EXE 1375/2012-57, řízení o návrhu stěžovatelky (povinné) na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, č. j. 79 EXE 1375/2012-14. Dospěl k závěru, že ve věci byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, tedy existoval neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, jehož následkem je zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.

Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 8. 9. 2016, č. j. 20 Co 477/2015-75. Stěžovatelka podle něj uvedla opětovně identické skutečnosti, které podle jejího názoru tvoří překážku pro provedení výkonu rozhodnutí, a navrhla, aby exekuce byla zastavena pro dřívější splnění exekuovaných povinností podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud však dospěl k jinému závěru - splnění exekuované povinnosti je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., navíc za předpokladu, že plněno bylo až po vydání exekučního titulu, což není posuzovaný případ, neboť všechny stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nastaly ještě před vydáním elektronického platebního rozkazu; přitom skutečnosti týkající se věcné správnosti exekučního titulu nemohou být podle krajského soudu uplatňovány v exekučním řízení a vést k jeho zastavení.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 20 Cdo 146/2017-98, neboť podle něj stěžovatelka předestřela k řešení právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a konstatoval, že stěžovatelka uvádí opětovně identické skutkové okolnosti, které již byly projednány v rámci předchozího řízení o jejím návrhu na částečné zastavení exekuce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté tak podle dovolacího soudu vznikla.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností; namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy měly exekuční řízení zastavit z jiného důvodu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., což neučinily, ačkoliv podle přesvědčení stěžovatelky byly splněny podmínky pro takový postup, protože svoji povinnost již částečně splnila.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou vznesené námitky měly být uplatněny v nalézacím řízení, jak správně uvedly obecné soudy, a nikoliv až v jeho vykonávací (exekuční) fázi. Úspěšně napadat věcnou správnost exekučního titulu, jak činí stěžovatelka, je možné pouze ve sporném řízení předcházejícím jeho vydání; jestliže stěžovatelka tuto možnost nevyužila, následky jdou k její tíži. Stěžovatelkou namítaný částečný zánik vymáhané pohledávky by musel nastat po vydání exekučního titulu, což se nestalo. Soudní řízení má své jednotlivé fáze, které nelze zaměňovat, každé má svoji specifickou a nezaměnitelnou úlohu, s níž jsou také spojené určité specifické zásady a principy, které dané řízení ovládají. Popírání smyslu a účelu jednotlivých fází řízení by vedlo nutně k jejich postupnému prolínání, jež by později vyústilo v nemožnost vymáhat práva přiznaná vykonatelnými exekučními tituly.

Z ústavněprávního pohledu je zásadní, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy možnost svá práva hájit, čehož nevyužila a nyní se neúspěšně, opětovně a zpětně domáhá jejich ochrany. Obecné soudy správně řízení zastavily, neboť existovala překážka věci rozsouzené a namítané skutečnosti nebyly stejně důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces proto nebylo zjevně porušeno.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.