IV. ÚS 133/10
IV.ÚS 133/10 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem, AK se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009 čj. 25 Co 182/2009-39 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2009 čj. 25 Co 182/2009-53, ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí.

Stěžovatel uvedl, že v exekučním řízení, ve kterém vystupoval jako povinný, byl úspěšný a měl právo na náhradu účelně naložených nákladů. Aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. mu však Městský soud v Praze náhradu nákladů řízení výjimečně nepřiznal, neboť k takovému postupu shledal důvody hodné zvláštního zřetele. Ty spatřoval v tom, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce v dobré víře ve vyznačenou doložku právní moci na exekučním titulu, ta však, jak vyšlo najevo, byla vyznačena chybně. Stěžovatel má však za to, že nebylo v jeho moci ovlivnit důvěru oprávněného ve vyznačenou doložku právní moci, a pokud v souvislosti s pochybení státu vznikla oprávněnému škoda, měl by ji uplatnit prostředky k tomu určenými, nikoliv však z majetkové sféry stěžovatele.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 49 Nc 941/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu zájmového sdružení EXCES SUPER BIKE CLUB v AČR Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 8. 2. 2008 čj. 49 Nc 941/2008-13 nařídil exekuci proti stěžovateli k výkonu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 10. 2007 čj. 23 C 271/2006-23. Usnesení o nařízení exekuce bylo k odvolání stěžovatele změněno Městským soudem v Praze tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, neboť Městský soud v Praze zjistil, že rozsudek, jehož exekuce byla navržena, byl v odvolacím řízení zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, povinnému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a oprávněného zavázal povinností nahradit příslušnému soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Městský soud v Praze konstatoval, že povinný měl v řízení úspěch a měl by právo na náhradu nákladů řízení. Před soudem I. stupně mu však žádné náklady nevznikly a pokud jde o náklady odvolacího řízení, Městský soud v Praze přihlédl k tomu, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce v dobré víře ve vyznačenou doložku právní moci na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny na základě toho, že odvolací soud využil své diskreční oprávnění.

K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).

Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I.ÚS 654/03, Sb. n. u. sv. 32, str. 255).

Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Městský soud v Praze popsal, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele a vyložil, jak na ně nahlížel. Jakkoliv stěžovatel může pociťovat nepřiznání nákladů odvolacího řízení za nepříznivý zásah do své majetkové sféry, nebylo možné toto rozhodnutí považovat za způsobilé založit zásah Ústavního soudu, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci byly dodrženy.

Závěr o neopodstatněnosti stěžovatelovy ústavněprávní argumentace nemohly zvrátit ani jeho odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 598/2000 (publ. in Sb. n. u. sv. 23, str. 23) a IV.ÚS 129/06 (tamtéž sv. 44, str. 21). V prvém z nich se Ústavní soud vyslovil k výši nákladů právního zastoupení v souvislosti s ocenitelností předmětu právního úkonu, ve druhém pak k nahodilosti a libovůli při mechanické aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Ratio decidendi citovaných nálezů tak na stěžovatelův případ nedopadá, přestože právní závěry z nich stěžovatelem citované mají nepochybně obecnou platnost.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.