IV. ÚS 1326/13
IV.ÚS 1326/13 ze dne 4. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. H., právně zastoupeného Mgr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Mírové náměstí 3d/519, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2011, č.j. 45 T 10/2010-1738, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2012, č.j. 5 To 9/2012-1879, a Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, č.j. 8 Tdo 1391/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení, zaručené v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného zločinu podvodu dle § 209 odstavce 1 a odstavce 5 písmene a) trestního zákoníku, a odsouzen za tento zločin, a sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odstavce 1 a odstavce 4 písmeno d) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odstavce 1 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 9 |T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2011, sp. zn. 3 To 260/2011, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 9 T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2011, sp. zn. 3 To 260/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu bylo uloženo zabrání jiné majetkové hodnoty, a to finanční částky ve výši 1.600.000,- Kč, zajištěné na specifikovaném účtu. K odvolání stěžovatele, dalších spoluodsouzených a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci citovaným usnesením tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o zabrání jiné majetkové hodnoty; odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítl; a rovněž odvolání poškozené zamítl, jako podané osobou neoprávněnou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že k porušení jeho zaručených práv došlo tím, že obecné soudy opřely závěr o vině stěžovatele o svědecké výpovědi, které však byly u hlavního líčení čteny. Z procesního hlediska jsou však neupotřebitelné, neboť k výslechům došlo ještě před zahájením jeho trestního stíhání. Dále Vrchní soud nevyslechl jednoho z obžalovaných a stěžovatel má za to, že tím došlo i do zásahu jeho práv, neboť výslech by mohl potvrdit obhajobu stěžovatele. Spoluobžalovaný měl prokázat svoji neúčast na valné hromadě, přičemž tato okolnost měla vyplynout poté, co mu byl předložen originál notářského zápisu z valné hromady. Vrchní soud tento svůj přístup k neprovedení důkazu v řízení ani v napadeném usnesení neodůvodnil.

Dodatečně stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost o kopii pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2013, sp. zn. 1 Cm 59/2011, kterým soud určil, že smlouva o převodu obchodního podílu spoluobžalovaného na třetí osobu je neplatná, neboť byla uzavřena na základě neplatné plné moci, kterou spoluobžalovaný nikdy nepodepsal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 10/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Soud přitom při svém rozhodování vychází z poznatků, které v průběhu řízení zjistil sám, či které mu relevantním způsobem, předložili strany řízení. Ústavní soud pak představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Z předloženého spisu krajského soudu se podává, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti užil stěžovatel již v opravných prostředcích. Pokud se tedy jedná o námitku neústavnosti a nezákonnosti provedeného důkazu čtení výpovědí svědků, které byly učiněny dříve, než stěžovateli bylo sděleno obvinění, zde Ústavní soud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ten na str. 10 a 11 svého usnesení uvedl, že přisvědčil obžalovaným, že výpovědi jsou neprocesní ve vztahu ke stěžovateli, avšak význam těchto výpovědí neměl pro rozhodnutí ve věci samé podstatný vliv. Jedná se pouze o výpovědi podpůrné a k napadenému rozhodnutí nalézacího soudu lze dojít i bez jejich použití.

Pokud se týká neprovedení výslechu spoluobžalovaného stěžovatele u odvolacího soudu, soud o tom rozhodl usnesením v průběhu hlavního líčení konaného dne 9. května 2012, což plyne jednak z protokolu o tomto jednání (č.l. 1873 a násl.), a rovněž ze zvukového záznamu z téhož (čas 38:10 min). Senát vrchního soudu rozhodl usnesením, které bezprostředně odůvodnil. Poukázal na fakt, že spoluobžalovaný byl vyslechnut v řízení před nalézacím soudem a ani z odvolání není patrné, že by výslech mohl přinést něco nového. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně považuje za nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 263 odstavec 6 trestního řádu).

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená záruku či nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel k ochraně svého práva tyto možnosti využil v řízení u příslušných soudů o všech opravných prostředcích, včetně návrhu na obnovu řízení. Pokud obecné soudy svá rozhodnutí opřely o jiný právní názor, nezakládá to samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Stěžovatel se s dalšími obžalovanými měl svého podvodného jednání dopustit tím, že poté, co spoluobžalovaný převedl svůj obchodní podíl ve společnosti na třetí osobu, obžalovaní vyvedli z účtu společnosti částku přesahující 22 milionů Kč. K doplnění ústavní stížnosti stěžovatel přiložil usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla smlouva o převodu obchodního podílu deklarována jako neplatná. Stěžovatel tím namítal existenci nových informací, které by byly způsobilé, změnit pro něj nepříznivý stav. Zde Ústavní soud konstatuje, že v takovém případě je na místě takové novum předložit především obecnému soudu v rámci návrhu na obnovu řízení a nikoliv nejprve v rámci ústavní stížnosti.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, respektive o nedůvodnosti opravných prostředků; postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.