IV. ÚS 131/04
IV.ÚS 131/04 ze dne 7. 12. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 131/04







Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti E. B., zastoupeného JUDr. R. M., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.2.2004, sp.zn. 3 To 837/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, přičemž namítá, že tímto rozhodnutím, jakož i předchozím rozsudkem soudu nalézacího, bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a ve svém důsledku též právo na rovnost v důstojnosti a právech zakotvené v čl. 1 Listiny.

Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v jeho trestní věci nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, a to výslechy osob, které byly přítomny na místě, kde se měl udát skutek, pro který byl odsouzen, ač tyto návrhy uplatnil již v přípravném řízení a opakoval v řízení před soudy obou stupňů. Důvodnost těchto důkazních návrhů dovozuje i z trestního oznámení, které podal jeden z navrhovaných svědků - L. K.. Dále zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, a to především těch, které se vztahují k akustickým poměrům na místě činu. Neprovedením navrhovaných důkazů postupovaly obecné soudy, dle názoru stěžovatele, v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a při hodnocení důkazů provedených nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo Ústavním soudem zrušeno.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ostravě. V tomto vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, dále se podrobně zabýval návrhy stěžovatele na provedení důkazů uplatněnými ve všech stadiích trestního řízení a vyčerpávajícím způsobem znovu odůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování, včetně výslechu svědka L. K.. V závěru navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavním soudem odmítnuta.

Z trestního spisu Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 10 T 52/2002, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15.8.2003, čj. 10 T 52/2002-205, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, kterých se dopustil tím, že "dne 9.2.2001 v přesně nezjištěné době od 8.30 hod do 9.45 hod v Ostravě-Mariánských Horách, v kanceláři Obvodního oddělení Policie České republiky Ostrava-Mariánské Hory, při výslechu J. P. tohoto fyzicky napadl tak, že jej nejdříve udeřil rukou do obličeje, v důsledku čehož upadl na zem a tam do něj opakovaně kopal, a to do oblasti břicha a hrudníku, kdy tímto jednáním způsobil napadenému poranění sleziny v podobě příčné trhliny přes stopku sleziny s krvácením do břišní dutiny a zhmoždění levé strany hrudníku s dobou léčení v délce jednoho měsíce". Za citované trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro účely výkonu trestu do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 59.074,- Kč. Poškozený J. P. byl podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.2.2004, sp.zn. 3 To 837/2003, podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na rovnost stran a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel brojí výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků, namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.

Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že zpravidla není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel prostřednictvím svého obhájce v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku. Provedení důkazů, jejichž absence je namítána v ústavní stížnosti, navrhoval rovněž již v přípravném řízení po prostudování vyšetřovacího spisu a dále v řízení před soudy obou stupňů. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v právním řádu České republiky projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je - mimo jiné - vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu) a usnesení (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Soud prvního stupně v posuzované věci ve svém řízení vyslechl poškozeného J. P. a svědky J. Š., R. D., M. K. a Z. P., dále znalce MUDr. M. S., CSc. a PhDr. D. M. a provedl důkaz znaleckými posudky a listinami opatřenými jak v průběhu přípravného řízení, tak i nalézacím soudem k návrhu stěžovatele. V souladu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyhodnotil podrobně ve věci provedené důkazy, pozornost věnoval zejména výpovědi svědka - poškozeného J. P., jehož výpověď byla v zásadním rozporu s výpovědí stěžovatele, a přesvědčivým způsobem, na podkladě výpovědí shora jmenovaných svědků a výsledků znaleckého zkoumání, dovodil závěr, že výpověď poškozeného je věrohodná. Soud pečlivě rozebral návaznost jednotlivých důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak i důkazů listinných, vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a zdůvodnil závěr, že důkazy ve svém souhrnu tvoří uzavřený okruh důkazů, vedoucí k nezpochybnitelnému závěru o vině stěžovatele žalovaným skutkem. Vyčerpávajícím způsobem odůvodnil rovněž právní závěry vyvozené ze skutkového zjištění.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnosti postupu řízení, dospěl k závěru, že řízení před nalézacím soudem nebylo zatíženo procesními vadami, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva na obhajobu. Pokud se jedná o výrok o vině, ztotožnil se jak s rozsahem dokazování nezbytného pro meritorní rozhodnutí ve věci, tak i se způsobem hodnocení všech provedených důkazů soudem prvního stupně a se skutkovými závěry nalézacího soudu, včetně jejich odůvodnění. Opomenutí soudu prvního stupně, který v rámci odůvodnění rozsudku necitoval výpověď svědka Š., odvolací soud napravil. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na všechny námitky uplatněné v odvolání a znovu velmi podrobně rozvedl a vyhodnotil důkazy pro meritorní rozhodnutí ve věci podstatné. Soud druhého stupně neshledal pochybení ani v právní kvalifikaci jednání stěžovatele ani ve výrocích o trestu a náhradě škody. Veškeré své závěry odvolací soud v odůvodnění usnesení, které je napadeno ústavní stížností, přesvědčivým způsobem odůvodnil, jak mu to ukládá ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně vyhověl návrhu stěžovatele uplatněného v rámci hlavního líčení na doplnění dokazování listinnými důkazy, z nichž by bylo zřejmé, kteří policisté se dne 9.2.2001 zdržovali na služebně kriminální policie. S návrhy stěžovatele na výslech dalších svědků v řízení před soudem se nalézací soud řádně vypořádal, když po skončení dokazování podle ustanovení § 216 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou a v odůvodnění svého rozsudku toto rozhodnutí řádně zdůvodnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel návrhy na výslech dalších svědků uplatnil znovu v odvolání, rovněž soud druhého stupně velmi podrobně odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů, když v dosavadním řízení byly opatřeny nezvratné důkazy prokazující skutková zjištění, ke kterým dospěl nalézací soud a provedené důkazy tvořily uzavřený okruh důkazů prokazujících vinu stěžovatele a vyvracející jeho obhajobu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i o důkazních návrzích stěžovatele učiněných v přípravném řízení bylo ve smyslu ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu policejním radou rozhodnuto a odmítnutí navrhovaného doplnění dokazování bylo písemně odůvodněno.

K připomínce stěžovatele týkající se trestního oznámení, které podal L. K., konstatuje Ústavní soud, že toto oznámení ze dne 16.2.2004 bylo doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě dne 18.2.2004, tedy poté, kdy řízení v trestní věci stěžovatele bylo již pravomocně skončeno, takže obecné soudy v této věci rozhodující neměly vůbec možnost k jeho obsahu přihlédnout, nehledě na skutečnost, že oznámení o trestném činu podané podle § 158 odst. 1 trestního řádu není důkazem v trestním řízení a orgány činné v tomto řízení z něj nemohou vycházet (viz též např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti pro porušení zákona ze dne 14.5.1993 sp.zn. 6 Tz 46/93 uveř. pod Rt 46/93).

Dle současné judikatury Ústavního soudu (IV. ÚS 570/03) jde o případy tzv. opomenutých důkazů v takové procesní situaci, v níž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka žádná či pouze obecná a dále o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu věci. Jak vyslovil Ústavní soud již v nálezu ve věci sp.zn. I. ÚS 733/01, neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného odůvodnění lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého tímto důkazem nelze ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj.argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté ve shora naznačeném smyslu. To však Ústavní soud neshledal.

Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se ve stěžovatelově věci zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu. Nebylo zjištěno ani porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, na něž poukazuje ústavní stížnost. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva v ústavní stížnosti konkretizovaná. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.