IV. ÚS 1309/17
IV.ÚS 1309/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Štěpánská 49/633 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017 č. j. 32 Co 665/2016-487 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 10. 2016 č. j. 9 Nc 11/2014-457, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně, jímž bylo zastaveno řízení o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatelky pro mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Kladně. Stěžovatelka požaduje zrušení i tohoto rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soudy svůj závěr o nepříslušnosti soudů pro řízení o úpravě poměrů k nezletilému odůvodnily výsledkem řízení v tzv. návratovém řízení ohledně nezletilého.

Rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014 č. j. 40 Nc 2505/2014-109 a Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014 č. j. 20 Co 499/2014-134 byl v České republice podaný návrh otce na navrácení nezletilého do Velké Británie zamítnut. Ústavní soud nálezem ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14 tyto rozsudky zrušil, neboť jim předcházelo rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně ze dne 19. 3. 2014, který v řízení o návratu nezletilého do místa obvyklého bydliště na území Velké Británie dospěl k závěru, že skutečný pobyt nezletilého, který získal krátce po datu 12. 12. 2011, byl vždy ve Velké Británii, tedy i dne 22. 11. 2013, kdy byl matkou převezen do České republiky. Současně přikázal okamžitě vrátit nezletilého na území Anglie a Walesu. Návratové řízení, které bylo otcem nezletilého zahájeno i v České republice, proto bylo následně, po zrušujícím nálezu Ústavního soudu, zastaveno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016 č. j. 40 Nc 2505/2014-212, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016 č. j. 20 Co 159/2016-223 z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.

S ohledem na tyto skutečnosti civilní soudy v nynějším řízení o úpravu poměrů k nezletilému, zahájeném dne 17. 2. 2014, dospěly k závěru, že soudy v České republice nejsou o jeho poměrech příslušné rozhodovat, když je dána pravomoc soudů Velké Británie.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že zahájení návratového řízení před Vrchním soudem v Londýně nemohlo založit, pokud jde o obecné řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti podle čl. 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen Nařízení), překážku litispendence ve smyslu čl. 19 odst. 2 Nařízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěr britských soudů, podle nichž obvyklý pobyt nezletilého byl v době jeho posledního odjezdu z Velké Británie do České republiky (dne 22. 11. 2013) ve Velké Británii, platí pouze a výhradně pro návratové řízení v České republice. Otázka, kde bylo obvyklé bydliště nezletilého dne 22. 11. 2013, tj. dne, kdy matka naposledy odjela s nezletilým z Velké Británie do České republiky, je předběžnou otázkou, kterou soud musí zodpovědět dříve, než rozhodne o tom, zda řízení ve věci péče o nezletilého náleží do příslušnosti, resp. pravomoci soudů České republiky. Odvolací soud i soud prvního stupně tak postupovaly v rozporu s ustanovením § 135 o. s. ř., jestliže posouzení otázky obvyklého bydliště nezletilého cizozemským soudem bez dalšího přijaly, ačkoliv cizozemský soud takové posouzení učinil pouze pro potřeby návratového řízení a nikoliv řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky se závazností rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně o obvyklém bydlišti nezletilého, které je rozhodné také pro stanovení příslušnosti soudu v řízení o úpravě poměrů k nezletilému.

Ústavní soud ověřil, že oba soudy se otázkou příslušnosti soudů v řízení o úpravu poměrů nezletilého dostatečně zabývaly a odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti). Zdůvodnily, že neprováděly dokazování ke zjištění obvyklého bydliště nezletilého, když o jeho obvyklém bydlišti bylo již rozhodnuto Vrchním soudem v Londýně dne 19. 3. 2014 a jeho závěry jsou obecné soudy v České republice vázány. Svůj názor přitom formulovaly v souladu se závěry Ústavního soudu obsaženými v odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14, kde se mj. uvádí, že "konstatoval-li Vrchní soud v Londýně ve svém rozhodnutí ze dne 19. 3. 2014, že nezletilý má na území Anglie a Walesu skutečný pobyt, který získal krátce po datu 12. 12. 2011, od té doby jej nikdy neztratil a jeho přemístění do České republiky dne 22. 11. 2013 bylo proto protiprávní, představují taková zjištění Vrchního soudu v Londýně, jakožto soudu členského státu Evropské unie příslušného ve věci rodičovské zodpovědnosti podle článku 8 odst. 1 Nařízení a současně příslušného ve věci únosu dítěte podle článku 10, překážku pro meritorní přezkum této otázky ze strany soudů České republiky. Opačný postup pak zcela popírá zásadu vyjádřenou v bodu 21 preambule Nařízení, podle níž uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum , která má svůj normativní výraz v ustanoveních článku 24, článku 26 a článku 31 odst. 3, zakazujících v souvislosti s uznáním a výkonem rozhodnutí soudu země původu v jiných členských státech přezkum jeho příslušnosti a obsahový přezkum rozhodnutí ve věci samé. Podle článku 8 odst. 1 Nařízení Rady, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu."

Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu rovněž konstatoval, že "rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně ze dne 19. 3 2014, ukládající povinnost bezodkladného navrácení dítěte do Velké Británie, je předpokladem (svého druhu předběžným opatřením) pro zahájení řízení u tohoto soudu o úpravě práva péče o dítě a práva styku s dítětem mezi stěžovatelem a matkou dítěte..."

Odvolací soud objasnil i důvody, pro které nebylo ve věci nařízeno jednání.

Ústavní soud konstatuje, že závěru soudů, podle nichž citované rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně založilo překážku meritorního přezkumu otázky obvyklého bydliště nezletilého pro soudy České republiky obecně, tedy i v rámci všech případných řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti, odpovídajícímu konkluzím v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3742/14 (jímž je ostatně IV. senát vázán), nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud neshledal ústavní deficit v tom, že k projednání věci je příslušný soud jiného členského státu Evropské unie, a proto nezbývá než řízení zahájené u Okresního soudu v Kladně zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.