IV. ÚS 1307/17
IV.ÚS 1307/17 ze dne 31. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele Ing. Petra Jíši, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 709/33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 10 As 184/2015-188 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 č. j. 47 A 26/2013-289, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 28. 4. 2017 Ing. Petr Jíša (dále jen "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, vydaná ve správním soudnictví ve věci přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo nařízeno provést nezbytná opatření a úpravy na specifikovaných pozemcích v k. ú. Chrášťany u Prahy a k. ú. Chýně.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel je spoluvlastníkem specifikovaných pozemků, původně vlastněných jeho otcem, jež byly předmětem správního řízení podle stavebního zákona, jehož byl otec stěžovatele účastníkem; otec stěžovatele zemřel dne 14. 12. 2013.

Správní řízení vyústilo v rozhodnutí stavebního úřadu Hostivice (dále jen "stavební úřad") ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ-0236/03-Ga, č. j. SÚ-15053/4/10-Bu, jež bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen "žalovaný") ze dne 19. 7. 2013 sp. zn. SZ 075448/2013/KUSK REG/Vo, č. j. 115327/2013/KUSK. Uvedenými rozhodnutími bylo znovu nařízeno osobě zúčastněné na řízení provést na její náklad nezbytná opatření a úpravy na dosavadních terénních úpravách na specifikovaných pozemcích v k. ú. Chrášťany u Prahy a k. ú. Chýně.

Dne 31. 7. 2015 rozsudkem č. j. 47 A 26/2013-289 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") o žalobě tří žalobců (nikoliv však stěžovatele) rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2013 sp. zn. SZ 075448/2013/KUSK REG/Vo, č. j. 115327/2013/KUSK a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ-0236/03-Ga, č. j. SÚ-15053/4/10-Bu, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Dne 15. 2. 2017 rozsudkem č. j. 10 As 184/2015-188 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, proti rozsudku správního soudu ze dne 31. 7. 2015 č. j. 47 A 26/2013-289 zamítl (výroky I a II); stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že o řízení před správním soudem, ani před kasačním soudem, nebyl informován, a o napadeném rozsudku správního soudu ze dne 31. 7. 2015 č. j. 47 A 26/2013-289 se dověděl až po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti, což mu znemožnilo uplatnění práv jako osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny, a že tato rozhodnutí jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování.
IV.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatel vědom, jak plyne z jeho ústavní stížnosti.

V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatele, jako spoluvlastníka dotčených pozemků, dosud nebylo ve správním soudnictví pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před stavebním úřadem. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv tak stěžovatel má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2017

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.