IV. ÚS 1305/17
IV.ÚS 1305/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. H., t. č. ve Vazební věznici v Praze-Ruzyni, zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2017, č. j. 7 To 36/2017-363, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 15. prosince 2016, č. j. 91 T 42/2013-351, podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku, o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2013, č. j. 91 T 42/2013-209. Stížnost proti usnesení Krajský soud v Brně zamítl.

Stěžovatel uvádí, že byl uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2014, č. j. 4 To 21/2014-235, shledán vinným pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a byla mu uložena povinnost zaplatit dlužné výživné. Následně byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 T 50/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, sp. zn. 9 To 425/2014, odsouzen pro shodný přečin za jiné období k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků, byl nad ním vysloven dohled a byla mu uložena povinnost zaplatit dlužné výživné. Rovněž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2015, sp. zn. 29 T 53/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 9 To 468/2015, byl stěžovatel shledán vinným pro přečin zanedbání povinné výživy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců do věznice s dozorem.

Dále stěžovatel uvádí, že k jeho žalobě zrušil Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 44 C 20/2013-100, jeho vyživovací povinnost k synovi; na základě odvolání pak Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. května 2016, sp. zn. 44 Co 12/2015, zrušil i vyživovací povinnost k dceři.

Při rozhodování o přeměně trestu stěžovatele na nepodmíněný měl Městský soud v Brně k dispozici rozhodnutí o zrušení vyživovacích povinností stěžovatele i listiny dokládající zhoršení jeho zdravotního stavu; dne 28. ledna 2015 se stěžovatel stal osobou zdravotně znevýhodněnou, 5. srpna 2015 mu byla přiznána invalidita I. stupně a dne 1. června 2016 pak invalidita III. stupně. Městský soud v Brně však ke změně zdravotního stavu stěžovatele nepřihlédl, ačkoliv podle ustanovení § 86 odst. 1 trestního zákoníku může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a stanovit dohled, prodloužit zkušební dobu či uložit jiné, přiměřené a dosud neužité omezení. Takto postupoval Obvodní soud pro Prahu 5, který usnesením ze dne 14. března 2017, sp. zn. 30 T 50/2014, nenařídil nástup výkonu trestu, ale prodloužil zkušební dobu o jeden rok.

Stěžovatel má za to, že obdobně měly rozhodnout i Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně; pokud tak neučinily, zkrátily jej v jeho právech, a proto navrhl zrušit usnesení Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 42/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu, soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není přezkum správnosti napadených rozhodnutí, ale posouzení, zda soudy při aplikaci trestně-procesních předpisů nezasáhly do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. V posuzované věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Úkolem obecného soudu je zhodnotit konkrétní důkazy a v rámci zákonem stanovených limitů vydat rozhodnutí. Soudy v tomto případě vycházely z faktu, že stěžovatel se uvedené trestné činnosti dopouštěl opakovaně, i nad rámec shora uvedených rozhodnutí, dlužné výživné neplatil a důvodem pro ukončení vyživovací povinnosti nebyl jeho zdravotní stav či jiná obdobná okolnost, ale schopnost jeho dětí živit se samostatně. Krajský soud zohlednil okolnosti případu, neshledal však výjimečné okolnosti pro prodloužení zkušební doby. Zdravotní stav stěžovatele může mít vliv pouze na samotný výkon trestu, o němž bude rozhodovat Vězeňská služba; k tomu však krajský soud konstatoval, že stěžovatel v době jeho rozhodování již ve výkonu trestu odnětí svobody byl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu do jeho základních práv, a proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.