IV. ÚS 1302/12
IV.ÚS 1302/12 ze dne 2. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. T. M., zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. července 2011 č. j. 14 EXE 2447/2011-11 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011 č. j. 62 Co 401/2011-74, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 poslední věta zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 poslední věta zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. dubna 2012 a doplněna podáním dne 19. června 2012, se stěžovatel domáhal podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 poslední věta zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 14 EXE 2447/2011 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Západočeská univerzita v Plzni (dále jen jako "povinná") podala dne 11. července 2011 návrh na nařízení exekuce pro částku 2 952,- Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem v daném případě bylo rozhodnutí povinné ve věci vyměření poplatku za studium stěžovatele ze dne 23. září 2010, které nabylo právní moci dne 16. listopadu 2010. Obvodní soud nařídil usnesením ze dne 25. července 2011 č. j. 14 EXE 2447/2011-11, 134EX 08907/11, exekuci na majetek stěžovatele. Dle doručenky založené na č. listu 28 soudního spisu, stěžovatel usnesení o nařízení exekuce a výzvu k dobrovolnému splnění povinností převzal dne 1. srpna 2011. Z úředního záznamu založeného v soudním spisu pod č. listu 15 plyne, že právní zástupce stěžovatele se dne 1. srpna 2011domáhal nahlédnutí do soudního spisu, Toto mu však nebylo povoleno, neboť v té době nebylo stěžovateli doručeno usnesení o nařízení exekuce. K tomu stěžovatel dne 1. srpna 2011 celou dlužnou pohledávku včetně příslušenství uhradil a současně se téhož dne vzdal práva odvolání do usnesení o nařízení exekuce (č. listu 29) z důvodu, že podmínkou exekutora pro vystavení potvrzení pro výmaz exekutorského zástavního práva v katastru nemovitostí bylo, aby se stěžovatel vzdal práva odvolání proti usnesení soudu o nařízení exekuce, což za dané situace považuje stěžovatel za úkon učiněný v tísni a pod pohrůžkou újmy. Dne 2. srpna 2011 podal stěžovatel proti usnesení o nařízení exekuce odvolání, ve kterém namítal, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen. Úřední záznam o umožnění nahlížení do soudního spisu je pak datován dnem 30. srpna 2011 (č. listu 36). Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. prosince 2011 č. j. 62 Co 401/2011-74 pak podané odvolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel se svého práva odvolání proti usnesení o nařízení exekuce písemně vzdal, čímž zanikla subjektivní legitimace k podání odvolání. Pokud pak dne 2. srpna 2011 adresoval své nové odvolání exekučnímu soudu, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání stěžovatele odmítl jako odvolání podané osobou k tomu neoprávněnou. K námitce stěžovatele, že se vzdal odvolání proti usnesení o nařízené exekuci v tísni a pod pohrůžkou jiné těžké újmy, odvolací soud nepřihlédl, neboť tyto skutečnosti stěžovatel ve svém podání pouze tvrdil, aniž by k nim navrhl relevantní důkazy tato tvrzení prokazující.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru ústavní stížnost podstatně svým významem přesahuje jeho vlastní zájem jako stěžovatele, neboť se týká exekucí vůči stovkám studentů právnické fakulty povinné, která doručuje svá rozhodnutí na základě vnitřního předpisu, tedy formou náhradního doručení. Stěžovatel namítal, že exekuce byla nařízena na základě nepravomocného a nevykonatelného rozhodnutí, neboť exekuční titul nebyl stěžovateli řádně doručen. Ve své argumentaci zpochybňoval oprávnění povinné k možnosti použití náhradního doručení a odvolacímu soudu vytýkal formalismus jeho rozhodnutí a namítal, že důkazy, kterými prokazoval nátlak na svoji osobu při učinění vzdání se odvolání proti usnesení o nařízení exekuce řádně označil a soudu prvního stupně předložil s výslovným požadavkem, aby byly považovány za součást odvolání. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 181/98, I. ÚS 276/01, IV. ÚS 110/06, II. ÚS 92/01, I. ÚS 1357/10 a IV. ÚS 2777/11.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 2 952,- Kč. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2123/08, III. ÚS 663/09, III. ÚS 1321/10, III. ÚS 1883/10 a další).

V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatele neshledal. V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud pro lidská práva posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna a úvahy uvedené v odůvodnění odvolacího soudu nejsou nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 poslední věta zákona o vysokých školách mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. července 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.