IV. ÚS 1300/12
IV.ÚS 1300/12 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Čajkovského 8, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1378/2011-741 ze dne 9. 11. 2011, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 To 172/2011-692 ze dne 18. 5. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 39 T 94/2010-658 ze dne 21. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 T 94/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu č. j. 39 T 94/2010-658 ze dne 21. 2. 2011 uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pokračujícího přečinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Stěžovateli dále bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu bezdůvodně osobně, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, písemně a rovněž prostřednictvím jiných osob nebo jakýmkoli jiným způsobem kontaktovat poškozenou K. K., s výjimkou případů zajištění péče o nezletilou K.

Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, spočívala stručně řečeno v tom, že nejméně v době od 1. 1. 2010 do 29. 4. 2010 v Praze a na jiných místech dlouhodobě záměrně pronásledoval opakovanými mnohačetnými nedůvodnými telefonáty a textovými zprávami, osobním sledováním v místě bydliště, na cestách do bydliště, vyhledáváním v místě zaměstnání a opakovanými kontakty rodinných příslušníků svou bývalou manželku K. K. a jejího současného partnera M. V., a to s cílem terorizovat poškozenou K. K., získat nad ní kontrolu a dosáhnout toho, aby se k němu vrátila. Stěžovatel měl rovněž dne 6. 7. 2009 telefonicky a dne 14. 4. 2010 osobně vyhrožovat poškozenému M. V. fyzickým násilím, čímž se jej snažil přimět, aby opustil svou družku K. K., a dále měl dne 14. 4. 2010 se svým vozidlem útočit na poškozenou K. K., která se vlastním vozem vracela s nezletilou K. do místa svého bydliště.

Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 6 To 172/2011-692 ze dne 18. 5. 2011 zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1378/2011-741 ze dne 9. 11. 2011 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatele neměla skutková zjištění učiněná obecnými soudy oporu v provedeném dokazování, neboť úvahy, jimiž se obecné soudy při hodnocení důkazů řídily, postrádaly logiku a měly výrazně spekulativní charakter. To platilo v prvé řadě pro motivaci stěžovatele, jíž měla údajně být snaha, aby se k němu poškozená vrátila. Stěžovatel přitom již v průběhu trestního řízení opakovaně poukazoval na skutečnost, že po bezproblémovém rozvodu s poškozenou navázal vztah s jinou ženou a neměl tedy důvod usilovat o obnovu soužití s poškozenou. Vysvětlení stěžovatele, že poškozenou kontaktoval výlučně kvůli starosti o nezletilou dceru, obecné soudy bez racionálního zdůvodnění odmítly. Přitom některá jednání, která byla obecnými soudy stěžovateli přičítána ve smyslu naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, a to zejména ta, k nimž došlo dne 14. 4. 2010, byla právě bezprostřední reakcí stěžovatele na neuskutečněný styk s dcerou. Stěžovatel měl dále za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda byl naplněn znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování spočívající v existenci důvodné obavy poškozených o život a zdraví vlastní či osob blízkých. Obecné soudy při posuzování této otázky nesprávně kladly důraz na hledisko subjektivní, aniž by obavy poškozených z násilného jednání stěžovatele konfrontovaly s hlediskem objektivním; potom by totiž existenci důvodné obavy bylo možno dovodit jen stěží. Obdobně i ve vztahu k naplnění znaku "omezení obvyklého způsobu života" vyšly obecné soudy toliko z vyjádření poškozených a prvky života, které měly být jednáním stěžovatele reálně omezeny, blíže nekonkretizovaly. Stěžovatel nezpochybňoval právní názor obecných soudů, že jednání samo o sobě právně nezávadné může v kontextu souhrnu všech jednání naplnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování, nicméně měl za to, že v jeho případě prokázaný rozsah kontaktů s poškozenou, nadto motivovaných zájmem o nezletilou dceru, nemohl ani v kombinaci s údajným sledováním potřebné intenzity dosáhnout. To platí i pro kontakty s dalšími osobami, kterých jednak například u matky poškozené proběhlo méně, než uváděly obecné soudy, a kromě toho tato svědkyně uvedla, že stěžovatel byl vždy slušný. Co se týče přečinu vydírání, tento byl prokazován pouze výpovědí obou poškozených a kromě toho v případě najíždění na vozidlo poškozené nebylo zřejmé, jakou těžkou újmou měl stěžovatel vyhrožovat, když poškozená sama vypověděla, že stěžovatel by kontakt vozidel nikdy nepřipustil. Jednání ze dne 14. 4. 2010, v němž bylo naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání spatřováno, nebylo gradací nátlaku stěžovatele na poškozenou, jak mylně dovozovaly obecné soudy, nýbrž emotivní reakcí vyvolanou nerealizováním předem dohodnutého styku s dcerou. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek obvodního soudu č. j. 39 T 94/2010-658 ze dne 21. 2. 2011, usnesení městského soudu č. j. 6 To 172/2011-692 ze dne 18. 5. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1378/2011-741 ze dne 9. 11. 2011 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se vypořádaly i se všemi relevantními námitkami obhajoby.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.