IV. ÚS 1295/17
IV.ÚS 1295/17 ze dne 16. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jana Quinti, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha, Bolzanova 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2015 č. j. 22 C 151/2009-729, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015 č. j. 53 Co 269/2015-807 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017 č. j. 25 Cdo 6065/2016-877, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení mělo dojít tím, že dovolací soud nedostatečně projednal jeho dovolání, resp. nezasáhl do skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, ačkoli tato zjištění a z nich vyvozené právní závěry jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel dále nesouhlasí s výrokem rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího o náhradě nákladů řízení, které považuje za nespravedlivé a odporující ustanovení § 150 o. s. ř.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele, že žalovaná Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou je povinna mu zaplatit náhradu škody ve výši 28 009 920 Kč (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit žalované na nákladech řízení částku 91 270 Kč (výrok II.). Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, přísluší ostatním soudům. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a konstatuje, že neshledal, že by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel svou argumentaci v ústavní stížnosti soustředil na polemiku se skutkovými závěry soudů ve sporu o náhradu za bolest a ztížení společenského. Z obsahu napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy obou stupňů se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a podrobně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož bylo řízení zatíženo závažnou vadou, která činí nepřezkoumatelnými závěry soudů o tom, že postup žalované byl lege artis, když nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku dalším znalcem. Odvolací soud se k této námitce stěžovatele dostatečně vyjádřil, když konstatoval, že za situace, kdy žádný z důkazů nenasvědčoval porušení povinností žalované, bylo nadbytečné zadávat další znalecký posudek.

Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud předně uvádí, že tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu, až na výjimky extrémního porušení základních práv, nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl, z jakých důvodů dovolání stěžovatele není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Konstatoval, že stěžovatel ve sporu o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění namítal, že soud neměl dostatečné důkazy pro závěr, zda postup žalované při plastické operaci nosu byl či nebyl lege artis, a pokud přesto uzavřel, že postup žalované lege artis byl, jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Takto uplatněná námitka postrádá ovšem charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž nelze založit přípustnost dovolání podle ů 237 o. s. ř.

Dovolací soud se vyjádřil i k námitce směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně vzhledem k povaze sporu a sociálně-ekonomické situaci stěžovatele využil § 150 o. s. ř. a nepřiznal ve sporu úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 90 %. Skutečnost, že zbývajících 10 % nákladů, které je stěžovatel povinen uhradit, činí nominálně více než 90 000 Kč, je dána tím, že sám stěžovatel stanovil v žalobě předmět sporu na extrémně vysokou částku 28 009 920 Kč, jež velmi výrazně převyšuje i částky obvykle přiznávané v případech nejtěžších trvalých zdravotních následků osobám, které pozbyly soběstačnosti. Že se takto nadsazený požadavek za újmu způsobenou tvrzenou vadnou plastikou nosu projeví ve výši nákladů řízení si měl být stěžovatel, zastoupený advokátkou, vědom. Z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. pak dovolání kromě poukazu na neúnosně vysokou částku náhrady nákladů řízení nepřináší žádnou právní argumentaci, která by založila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud neshledal, že postupem soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.