IV. ÚS 1280/13
IV.ÚS 1280/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky DENIKA REAL 2000, a. s., se sídlem Mařátkova 1075/11, Ostrava, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 37/2013-274 ze dne 31. 1. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 25 C 160/2006-253 ze dne 8. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením č. j. 25 C 160/2006-253 ze dne 8. 11. 2012 nařídil na návrh žalobce, Občanského sdružení "Zubatého 1" (dále jen "vedlejší účastník"), předběžné opatření, jímž stěžovatelce zakázal disponovat s s budovou č. p. X1, stojící na stavebním pozemku parc. č. X2, a se stavebním pozemkem parc. č. X2 v k. ú. Smíchov, část obce Smíchov, zapsanými na listu vlastnictví č. X3 vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha. Stěžovatelce bylo konkrétně zakázáno převést tyto nemovitosti na třetí osobu, zřídit k nim zástavní právo nebo zřídit k nim věcné břemeno jakéhokoli druhu. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jej usnesením č. j. 15 Co 37/2013-274 ze dne 31. 1. 2013 jako věcně správné potvrdil. Podstatou obou rozhodnutí byl názor, že zamýšlené zatížení předmětných nemovitostí zástavním právem ve prospěch společnosti Casin Establishment, případně další potenciální dispozice s nemovitostmi, představuje ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí, k jehož vydání žaloba směřuje. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že na vedlejšího účastníka je třeba dle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 nahlížet jako na potenciálního účastníka nabídkového řízení, který má právní zájem na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Hlavní město Praha; nebylo-li by totiž diskriminační podmínky, vedlejší účastník by se nabídkového řízení zúčastnil. Pokud by došlo k dispozici s nemovitostmi, zkomplikovalo by to případné další nabídkové řízení, které by se konalo v případě, že by byl vedlejší účastník se svou žalobou úspěšný. Právu vedlejšího účastníka, aby se účastnil nabídkového řízení, které by nemělo diskriminační povahu s cílem zamezit jeho účasti vytvořením podmínek pro výběr předem stanoveného zájemce, je třeba podřadit zájem stěžovatelky na tom, aby její vlastnické právo k nemovitostem, nabyté za specifických okolností uvedených v citovaném nálezu Ústavního soudu, nebylo předběžným opatřením omezeno.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí obvodního a městského soudu ústavní stížností, v níž podrobně zrekapitulovala argumenty, které uplatnila ve svém odvolání a s nimiž se dle jejího přesvědčení městský soud dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka namítala, že z odůvodnění usnesení městského soudu nebylo seznatelné, proč by byla nakládáním s předmětnými nemovitostmi ztížena možnost dalšího nabídkového řízení a z jakého důvodu je nutno podřadit její vlastnické právo právu vedlejšího účastníka účastnit se nabídkového řízení. Jak rozhodnutí obvodního, tak i městského soudu vykazovala znaky libovůle, neboť z nich nebylo patrno, na základě jakých úvah soudy dospěly k jednotlivým dílčím závěrům. Městský soud se zabýval pouze částí vznesených námitek, a to ještě ve zcela nedostatečném rozsahu, kdy toliko konstatoval svůj odlišný názor, aniž by jej jakkoliv argumentačně podpořil, resp. aniž by vyvrátil argumenty stěžovatelky. K další části námitek se pak městský soud nevyjádřil vůbec, což v souhrnu činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka dále městskému soudu vytýkala, že jeho rozhodnutí bylo tzv. překvapivé, neboť bylo založeno na argumentaci, k níž se stěžovatelka neměla možnost vyjádřit. Pokud by stěžovatelka mohla na názor městského soudu reagovat, pak by uvedla, že případné vyhovující rozhodnutí ve věci samé by vedlo toliko k určení vlastnického práva Hlavního města Prahy a nikterak by nezaručovalo účast vedlejšího účastníka v nabídkovém řízení, resp. nebylo by vůbec jisté, že se nějaké nabídkové řízení bude konat. Chybí tedy souvislost mezi předmětem ochrany práva sledovaným předběžným opatřením a předmětem řízení ve věci samé. Budoucí výkon rozhodnutí nemůže být ohrožen, neboť nucená realizace rozhodnutí o určení vlastnictví nastává okamžikem právní moci takového rozhodnutí. Nebyl žádný důvod se domnívat, že stěžovatelka zamýšlela nemovitosti prodat; zřízení zástavního práva o takovém úmyslu stěžovatelky nic nevypovídá. Za zcela absurdní je pak třeba dle stěžovatelky označit úvahu městského soudu, že právo vedlejšího účastníka účastnit se hypotetického nabídkového řízení, na jehož vypsání neexistuje žádný právní nárok, je silnější než stěžovatelčino ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla rozhodnutí obecných soudů o nařízení předběžného opatření, jímž byla omezena v dispozici s nemovitostmi. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a kromě toho se jedná o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 178, str. 327 a násl. nebo nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda obecné soudy postupovaly při realizaci své rozhodovací pravomoci v souladu s čl. 36 Listiny, tzn. v mezích příslušných zákonných ustanovení, a zda přijatá rozhodnutí nejsou výrazem svévole.

Ústavní soud v takto naznačených mezích napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž žádné pochybení, vyžadující jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy, narozdíl od formalistického náhledu stěžovatelky, správně posoudily situaci v širších intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je přitom zřejmé, že zatížení nemovitostí by mohlo vést, v případě úspěchu vedlejšího účastníka, ke vzniku dalších právních sporů, např. ohledně trvání zástavního práva. Úvaha obecných soudů, že by v takovém případě bylo zkomplikováno konání případného nabídkového řízení, je logická a přiléhavá a z ústavněprávního hlediska jí nelze nic vytknout. Lze tedy konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna; tvrzení stěžovatelky o jejich nepřezkoumatelnosti neshledal Ústavní soud důvodným. Nebylo možno přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, resp. že stěžovatelce bylo v řízení znemožněno relevantně argumentovat. Městský soud rozhodl v intencích návrhu vedlejšího účastníka, a co do jádra argumentace se od tohoto návrhu neodchýlil. Nadto potenciální polemika s argumenty městského soudu, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nebyla způsobilá správnost jeho závěrů zpochybnit.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.