IV. ÚS 128/04
IV.ÚS 128/04 ze dne 15. 7. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti A. B. a A. B. zastoupených JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 10. 2003, čj. 4 T 100/2003-135 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, čj. 12 To 407/2003-154,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2004 se A. B. ml. a A. B. st. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 10. 2003, čj. 4 T 100/2003-135 a rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, čj. 12 To 407/2003-154.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. 10. 2003 oba stěžovatele uznal vinnými, že dne 27. 11. 2002 v Kladně na chodbě panelového domu fyzicky napadli svého souseda JUDr. S. P., a způsobili mu řadu závažných poranění, čímž spáchali trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona jako spolupachatelé, a odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2003 odvolání stěžovatelů zamítl.

Stěžovatelé tvrdí, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a se všemi důkazními návrhy, čímž porušily jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zejména se nevypořádaly s námitkami obhajoby, zvláště ve vztahu k nesrovnalostem v odborném vyjádření MUDr. O. T., přestože na tyto rozpory obhajoba poukazovala již v závěrečné řeči před soudem prvního stupně. Soudy neakceptovaly ani návrh na vypracování znaleckého posudku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že hlavním důvodem takového postupu soudů byla samotná skutečnost, že jsou Rómové. Obecné soudy je odsoudily toliko na základě přesvědčení, že poškozený nelže. Měly by však rozhodovat na základě důkazů jim předložených a v pochybnostech vždy ve prospěch obžalovaného.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé oběma soudům v zásadě vytýkají nedostatky ve skutkových zjištěních, pramenící z nedostatečného objasnění povahy zranění poškozeného, přecenění věrohodnosti výpovědi poškozeného a nerespektování zásady in dubio pro reo. Domnívají se současně, že neochota obou soudů objasnit skutkový stav je důsledkem skutečnosti, že oba jsou Rómové. Námitky stěžovatelů jsou v podstatě jen opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy, konkrétně i v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval při svém rozhodnutí dne 17. 12. 2003. I námitku diskriminace pro romský původ stěžovatelé uplatnili před odvolacím soudem v rámci svých přednesů, ovšem způsobem, který spíše nasvědčoval jejich snaze vnést do projednávání běžné trestné činnosti rasový motiv. Oba soudy při rozhodnutí o věci vycházely výlučně z provedených důkazů, které byly považovány za dostatečné pro nezbytné objasnění rozhodných skutečností.

Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 4 T 100/2003, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Tvrzení stěžovatelů v odůvodnění ústavní stížnosti a jejich argumentace, se týká především porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pokud jde o stěžovateli zmíněný čl. 95 odst. 1 Ústavy, ten dle přesvědčení Ústavního soudu pouze doplňuje ostatní normativní ustanovení Ústavy resp. Listiny a nemá nezávislou existenci v tom smyslu, že by zakládal samostatná hmotněprávní či procesněprávní základní práva. Jinak řečeno, má pouze rámcovou povahu a lze jej uplatňovat pouze ve spojení s jinými základními právy.

Obecně lze uvést, že z hlediska garance práva na spravedlivý proces je především nezbytné, aby obecné soudy důsledně respektovaly právo stěžovatelů na obhajobu a poskytly jim adekvátní a dostatečnou příležitost napadnout tvrzení obžaloby. Hodnocení a přípustnost důkazů je pak upravena trestním řádem a je především věcí obecných soudů, aby hodnotily skutková zjištění, která shromáždí. Ústavnímu soudu přísluší, aby posoudil, zda řízení jako celek, včetně způsobu předkládání důkazů, bylo spravedlivé (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delta z roku 1990).

V kontextu výše uvedených obecných principů Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces, tedy především že soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a se všemi důkazními návrhy, zejména se nevypořádaly s námitkami obhajoby, zvláště ve vztahu k nesrovnalostem v odborném vyjádření MUDr. O. T., přestože na tyto rozpory obhajoba poukazovala již v závěrečné řeči před soudem prvního stupně, jsou v podstatě opakováním tvrzení, jež stěžovatelé již uplatnili v odvolání. S uvedenými námitkami se odvolací soud dle názoru Ústavního soudu podrobně a přesvědčivě vyrovnal, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003. Tvrzení stěžovatelů tudíž nekoresponduje s obsahem vyžádaného spisu a z toho důvodu se Ústavnímu soudu jeví jako zjevně neopodstatněné.

K námitce stěžovatelů, že soudy neakceptovaly jejich návrh na vypracování znaleckého posudku (z čl. 152 vyžádaného spisu vyplývá, obhájce stěžovatelů mj. navrhl opatření znaleckého posudku z oboru soudního lékařství), Ústavní soud uvádí, že z hlediska čl. 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého řízení. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim, stejně jako možnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Samotná přípustnost důkazů ovšem podléhá v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Je tedy v zásadě na obecných soudech, aby posoudily, zda se v jednotlivém případě jedná o důkazní návrhy, které jsou pro jejich posouzení věci nezbytné, a aby v případě, že důkaz navržený obhajobou neprovedou, dostatečným způsobem vyložily, proč jej pro své rozhodnutí považovaly za nadbytečný. V dané věci návrh na opatření znaleckého posudku z oboru soudního lékařství předložil obhájce stěžovatelů až v rámci svého ústního přednesu při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 17. 12. 2003 (obsahu spisu tedy neodpovídá tvrzení stěžovatelů, že obhajoba navrhovala zpracování znaleckého posudku před soudy obou stupňů); z odůvodnění stěžovaného usnesení Krajského soudu v Praze se dostatečně podává, jaké úvahy vedly odvolací soud k přesvědčení, že skutkový stav byl nalézacím soudem zjištěn i bez doplňování dokazování správně. Soud I. stupně pak odsuzujícím rozsudkem výslovně vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů.

Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k odůvodnění soudních rozhodnutí, lze připomenout např. rozsudek ve věci García proti Španělsku, 1999 (Přehled rozsudků ESLP, č. 5/1999, str. 109 a násl.), dle něhož soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Spanělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek č. 1 v čísle 1/1998). Ačkoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997).

V daném případě je Ústavní soud toho názoru, že soud I. stupně svůj rozsudek odůvodnil naprosto vyčerpávajícím, přesvědčivým a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu I. stupně zcela ztotožnil a na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Navíc v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil svůj názor na způsob hodnocení důkazů soudem I. stupně a z nich vyvozené právní závěry. Stěžovatelé proto dle přesvědčení Ústavního soudu nemohou argumentovat, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.

K přesvědčení stěžovatelů, že hlavním důvodem jejich odsouzení byla samotná skutečnost, že jsou Romové, Ústavní soud uvádí, že z tohoto samotného tvrzení ani ze spisu nelze v žádném případě dovodit, že by soudy byly při rozhodování jejich případu jakkoliv vůči nim v tomto směru zaujaty. Toto tvrzení je proto dle názoru Ústavního soudu v kontextu odůvodnění ústavní stížnosti pouhým hodnotovým soudem a tudíž za daných okolností nemá jakoukoliv relevanci.

Závěrem Ústavní soud shrnuje, že dle jeho přesvědčení ústavní stížnost jako celek je pouhým opakováním argumentů, které stěžovatelé již uplatnili v řízení před odvolacím soudem a odvolací soud se s nimi - jak již uvedeno - úplně a srozumitelně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Z ústavní stížnosti dle názoru Ústavního soudu nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, resp. v řízení jim předcházejícím, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, proto Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněným.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.