IV. ÚS 1276/12
IV.ÚS 1276/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Orgapol, a. s., se sídlem 664 03 Podolí 78, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, AK se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2011 č. j. 9 Co 73/2011-201 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 11. 2010 č. j. 30 E 1826/98-163 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Porušení svých základních práv spatřovala stěžovatelka v tom, že její návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle platebního rozkazu Okresního soudu v Mostě k uspokojení pohledávky ve výši 670 811,- Kč s příslušenstvím byl zamítnut.

II. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případů - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU)].

Tvrzení stěžovatelky, že její základní právo na spravedlivý proces bylo obecnými soudy porušeno tím, že tyto dospěly ohledně účinků doručení předmětného platebního rozkazu ke skutkovým a právním závěrům, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, jíž však není.

Z hlediska stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že toto právo zahrnuje především právo na "spravedlivé projednání věci" nezávislým a nestranným soudem, veřejně a v přiměřené lhůtě. Rovnost zbraní pak v kontextu práva na spravedlivý proces znamená, že soud je povinen dbát na rovné postavení účastníků řízení a rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Naplnění principu rovnosti zbraní proto nelze v kontextu práva na spravedlivý proces chápat jako povinnost obecných soudů přisvědčit právnímu názoru stěžovatelky, hodnotit důkazy dle představ stěžovatelky či povinnost dospět k právním či skutkovým závěrům, které stěžovatelka považuje za správné.

Ústavní soud v projednávaném případě shledal, že věc stěžovatelky byla projednána nalézacím a přezkoumána odvolacím soudem. Ohledně namítaných závěrů o doručení platebního rozkazu RNDr. J. T. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí podrobně popsal, jakými úvahami se řídil při hodnocení obou znaleckých posudků Mgr. L. P. a Mgr. J. S. a proč spolu s dalšími předloženými důkazy nepovažoval podpis na doručence platebního rozkazu za podpis povinného. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo založeno na racionálních a logicky přesvědčivě vybudovaných argumentačních základech, v rámci nichž se odvolací soud vypořádal s veškerými námitkami stěžovatelky. Z pohledu rovnosti zbraní měl proces před obecnými soudy kontradiktorní charakter; strany měly možnost seznámit se s připomínkami a důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim, přičemž jim byly rovnocenně dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Postup obecných soudů v předmětném řízení proto Ústavní soud shledal ústavně souladným.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.