IV. ÚS 127/07
IV.ÚS 127/07 ze dne 2. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Vlachem, nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 2 As 40/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Dne 30.1. 2004 bylo v krvi stěžovatele zjištěno 3,35 g/kg alkoholu a téhož dne nesplnil pokyn bezprostředně nadřízeného služebního funkcionáře předložit ukončený vyšetřovací spis. Z výše uvedeného důvodu byl stěžovatel rozhodnutím ředitele Policie ČR, městského ředitelství v Plzni, ve věcech služebního poměru dne 24. 2. 2004 podle ustanovení § 106 odst. 1, písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "služební zákon", propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Proti rozhodnutí prvoinstančního služebního funkcionáře podal stěžovatel odvolání, které druhoinstanční služební funkcionář zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 58 Ca 52/2004 zamítl. Proti rozsudku správního soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou účastník řízení napadeným rozsudkem zamítl.

Skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých základních práv, rozvrhl stěžovatel do tří okruhů, neboť je přesvědčen, že a) správní soud nesprávně posoudil stěžovatelem namítané nedostatečné odůvodnění rozhodnutí služebních funkcionářů obou instancí a nepřípustné doplnění odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního služebního funkcionáře v odvolacím řízení, b) důkazy, které byly použity pro rozhodnutí služebních funkcionářů, nebyly opatřeny v řízení ve věcech služebního poměru, ale mimo ně, takže jsou procesně neupotřebitelné, c) služební funkcionáři se nedostatečně zabývali procesní způsobilostí stěžovatele náležitě se v řízení hájit, zejména jeho možným omezením duševní chorobou. Výše uvedené okruhy stěžovatel ve svém návrhu dále hlouběji rozvádí.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a dospěl z závěru, že předmětná ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Dle náhledu Ústavního soudu se s veškerou argumentací stěžovatele v podstatě vypořádal již Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku a Ústavnímu soudu tak nezbývá, než na toto odůvodnění v podrobnostech odkázat. Uvedeným postupem předejde Ústavní soud situaci, kdy by pouze přeformulovával závěry Nejvyššího správního soudu. Jen na okraj stran otázky procesní způsobilosti stěžovatele - vystupovat ve správním řízení - nutno poznamenat, že z napadeného rozhodnutí i předmětné ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v řízení předložil jakýkoli doklad potvrzující jeho tezi o tom, že v době probíhajícího správního řízení nemusel být procesně způsobilý. Povinnost zkoumat otázku procesní způsobilosti účastníka řízení náleží pochopitelně též správnímu orgánu, z předložených listin je však zřejmé, že tomuto pochybnost o procesní způsobilosti stěžovatele nevznikla a bylo tedy na stěžovateli, aby alespoň ex post prokázal, že v době správního řízení nebyl procesně způsobilý. Toto se však nestalo.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.