IV. ÚS 1265/17
IV.ÚS 1265/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 28 Cdo 3617/2016-267, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. 16 Co 20/2016-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, č. j. 25 C 262/2014-91, žalobu o zaplacení 1 345 337 Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 100 337 Kč a na náhradu škody 245 100 Kč jsou promlčená, a to nejpozději ode dne 28. 12. 2013, přičemž stěžovatelka žalobu podala až 5. 8. 2014. Stěžovatelka (žalobkyně) plnila vedlejší účastnici (žalované) O2 Czech Republic, a. s., na základě exekučních titulů, které byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4365/2010. Bezdůvodné obohacení představovala částka, kterou neúspěšná stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení. Nalézací soud uzavřel, že na promlčení práva se vztahuje dvouletá promlčecí lhůta podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nikoliv lhůta čtyřletá podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť vztah mezi účastníky nemá obchodněprávní povahu. Ve vztahu k náhradě škody, kterou měly představovat stěžovatelkou zaplacené náklady exekuce, nalézací soud uvedl, že vedlejší účastnice neporušila svoji prevenční povinnost a svých práv se domáhala účelně.

Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 16 Co 20/2016-201. Dospěl k závěru, že žalované nároky byly promlčené, přičemž rozhodnou je povaha právního vztahu, jenž je s ohledem na jeho původ v později zrušeném exekučním titulu občanskoprávní, nikoliv obchodněprávní. Ve vztahu k požadované náhradě škody konstatoval, že právo stěžovatelce nevzniklo, a bylo proto bezpředmětné se zabývat jeho promlčením.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 28 Cdo 3617/2016-267, s odůvodněním, že stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Dovolací soud uvedl, že původní nárok vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení byl založen konstitutivním rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení a okamžikem počátku běhu promlčecí lhůty je tak právní moc rozhodnutí, kterým byl exekuční titul zrušen.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nevypořádaly veškeré její námitky, svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a založily nerovnost v právech a povinnostech účastníků řízení.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud předně předesílá, že je odpovědností žalobce, aby své právo včas uplatnil u soudu. V případě, že tak neučiní, musí být připraven nést následek vznesené námitky promlčení, což je i tento případ, na který plně dopadá soukromoprávní zásada vigilantibus iura scripta sunt - bdělým náleží práva. Z předchozích řízení před obecnými soudy jasně vyplývá, že proběhla ústavně souladným způsobem a že ústavní stížnost je snahou o změnu rozhodnutí podle představ stěžovatelky. Takové ústavní právo ovšem neexistuje a stěžovatelka v podstatě jen opakuje argumentaci, kterou předložila ve svém dovolání.

Právo na spravedlivý proces negarantuje účastníku řízení úspěch v řízení, ale pouze takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Přesně v tomto smyslu obecné soudy postupovaly (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy důsledně zabývaly jednotlivými námitkami stěžovatelky. Ústavní soud připomíná, že míra a rozsah vypořádaní té které námitky bezprostředně souvisí s jejím vztahem k projednávané věci. Klíčové námitky stěžovatelky byly vypořádány náležitě, jednotlivá odůvodnění rozhodnutí jsou jasná a srozumitelná, přičemž závěry obecných soudů jsou založené na rozumné úvaze - k tomu srovnej nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 a nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11.

Obecné soudy se důsledně věnovaly určení povahy právního vztahu z bezdůvodného obohacení a stanovení počátku běhu promlčecí lhůty. Rozhodně není možné ve stanovení dvouleté promlčecí lhůty podle občanského zákoníku shledávat nerovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka zjevně neopodstatněně dovozuje porušení principu rovnosti v řízení, jenž garantuje rovný přístup soudu k účastníkům řízení, který byl v souzené věci zachován.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.