IV. ÚS 126/04
IV.ÚS 126/04 ze dne 7. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 126/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., nyní neznámého pobytu, zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2003, sp. zn. 3 To 452/2003 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2003, sp. zn. 5 T 291/2002, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel včas podanou, a co do formálních náležitostí ve shodně se zákonem (zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ústavní stížností napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2003, sp. zn. 5T 291/2002, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby dle ust. § 148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a trestným činem podvodu dle ust. § 250 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovateli dle ust. § 250 odst. 3 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, sp. zn. 3To 452/2003, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku ve věznici s ostrahou.

Ve věci bylo konáno řízení proti uprchlému.

Stěžovatel především namítá, že zejména v řízení proti uprchlému, kde není možno vyslechnout obžalovaného, by měl soud pečlivě zvažovat, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro čtení svědeckých výpovědí ve smyslu ust. § 211 odst. 1 trestního řádu, a to i v případě, že obžalovaný, resp. v řízení proti uprchlému jeho obhájce, se čtením svědeckých výpovědí souhlasí. V daném případě jde zejména o konkrétní svědeckou výpověď (M. S.), neboť z obsahu jeho výpovědi vyplývá, že by mohla mít pro posouzení věci zásadní význam. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně se s tvrzeními ve výpovědi obsaženými nijak nevypořádal, přičemž řada otázek, která při zohlednění této výpovědi vyvstává, nebyla v hlavním líčení zodpovězena. V hlavním líčení byl proveden pouze výslech jediného svědka, a to zcela formálně. Stěžovatel poukazuje na rozpory mezi zjištěnými skutečnostmi a jejich nedostatky, s nimiž se dle jeho názoru soud prvního stupně nevypořádal.

Dle něj nebyly tyto vady napraveny ani v řízení o podaném odvolání, přestože tyto námitky v odvolání uvedl. I jeho odůvodnění vykazuje zřejmé nedostatky z pohledu ust. § 125 odst. 1 trestního řádu, neboť není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů, které si navzájem odporují a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Stěžovatel má za to, že takové pochybení lze hodnotit jako natolik závažné, že proces jako celek nesplňuje znaky procesu vedeného fair způsobem. Proto navrhuje obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně a rovněž spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 291/2002.

Krajský soud v Brně se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. M. V., předsedkyně senátu, která v zásadě odkázala na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí. Uvedla, že v případě stěžovatele šlo o řízení proti uprchlému, kde do všech úkonů vstupuje obhájce a jedná jeho jménem, který pak také souhlasil se čtením výpovědí svědků v hlavním líčení. Osobně před soudem byl vyslechnut svědek D. R., a to na základě pokynu odvolacího soudu obsaženém v jeho předcházejícím rozhodnutí, a dále byly provedeny listinné důkazy, o které byly závěry o vině opřeny a které jsou v podrobnostech rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto o vině a následně o trestu v rozhodnutích, proti kterým byla ústavní stížnost podána.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a spisový materiál, který byl Ústavnímu soudu spolu s vyjádřením zaslán.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.

Ústavní soud na prvním místě musí konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém odůvodnění vykazuje zřetelné nedostatky ve vztahu k požadavkům, které na odůvodnění rozhodnutí klade trestní řád v ust. § 125, neboť obsahuje pouhý výčet použitých důkazních prostředků spolu se závěry, které jsou z nich vyvozeny, aniž by však bylo zřejmé, k jakým skutkovým zjištěním soud provedením jednotlivých důkazů vlastně dospěl. Z takového pohledu se jeví odůvodnění napadeného rozhodnutí jako stěží přezkoumatelné.

Stran splnění podmínek pro čtení svědeckých výpovědí dle ust. § 211 odst. 1 trestního řádu je nezbytné zdůraznit, že toto ustanovení předpokládá, že jak státní zástupce, tak obviněný dají ke čtení těchto výpovědí výslovný souhlas. Svým souhlasem státní zástupce i obžalovaný (jeho právní zástupce ve smyslu ust. § 304 trestního řádu) zároveň vyjadřují, že nemají námitky proti tomu, jak byla výpověď v dřívějším stadiu pořízena a jak byl její obsah zachycen v protokole a že neshledávají potřebným položit svědkovi upřesňující otázky nebo požádat, aby ho mohli sami vyslechnout (srv. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 243/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, n. č. 142. C. H Beck. Praha 2000, str. 25, rovněž Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. II díl. 4. vydání. C. h. Beck, Praha 2002, str. 1355). Jsou-li tyto podmínky splněny, je na soudu, aby uvážil, zda je osobní výslech svědka nutný. V daném případě tyto podmínky, jak vyplývá z obsahu spisu, dány byly, neboť jménem stěžovatele tento souhlas při jednání vyslovila jeho právní zástupkyně a k čteným výpovědím neměla námitek. Ustanovení § 211 trestního zákona ani jiné jeho ustanovení nepožaduje po soudu, aby do své úvahy zahrnul skutečnost, že je vedeno řízení proti uprchlému s důrazem na to, že tento nemůže svých procesních práv využít a není možné jej vyslechnout. Takový požadavek by odporoval logice trestního řízení. Je zcela na obviněném, zda se rozhodne aktivně svým jménem vystupovat v řízení či zda mu bude bránit tím, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo se skrývá. Jeho práva jsou pak v takovém případě hájena jeho právním zástupcem, neboť jde o případ tzv. nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. d) trestního řádu].

Nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně pak k podanému odvolání zhojil odvolací soud, který dostatečně jasným a srozumitelným způsobem vyložil, jaká skutková zjištění má za prokázaná, z jakých důkazů při tom vycházel a jak byly tyto důkazy hodnoceny. Vypořádal se i s námitkou stěžovatele stran sporných skutečností uvedených ve výpovědi M. S. a napravil některé nepřesnosti popisu skutku (podvodu). V rozhodnutí rovněž stručně vyložil důvody, proč nepovažoval za nutné doplnit dokazování o další důkazy, jak bylo navrhováno v písemném vyhotovení odvolání. Ústavní soud má toto zdůvodnění za přiměřené.

Nutno podotknout, že přezkumná povinnost odvolacího soudu je vymezena v ustanovení § 254 trestního řádu. Stěžejní povinností tohoto soudu je ve smyslu citovaného ustanovení rozhodnout o zákonnosti a odůvodněnosti odvoláním napadeného rozhodnutí včetně postupu v řízení, tomuto rozhodnutí předcházejícímu. Takto vymezenou povinnost odvolací soud v zásadě splnil, takže ani v tomto směru mu nelze vytknout závažnější pochybení dosahující úrovně porušení ústavnosti. Proto ani v tomto směru nemohl Ústavní soud přisvědčit argumentaci stěžovatele o porušení konkrétních článků Listiny.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í:Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. února 2005

JUDr. Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.