IV. ÚS 124/04
IV.ÚS 124/04 ze dne 1. 7. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 124/04







Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. K. zastoupené Mgr. J. K. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, čj. 20 Co 100/2002-184, v části potvrzující rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 8. 2001, čj. 7 C 1190/97-144,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2004 se V. K. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, čj. 20 Co 100/2002-184, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 8. 2001, čj. 7 C 1190/97-144.

V řízení před okresním soudem se vedlejší účastník L. R. (žalobce) domáhal po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu dosud "neodbydlených" investic do nemovitosti stěžovatelky. Ve věci bylo rozhodováno obecnými soudy vícekrát. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2001 rozhodl, že:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 112 500 Kč s 20 % úrokem od 3. 12. 1997 do zaplacení a náklady řízení 56 250 Kč, to vše do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se do částky 22.500 Kč s 20 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1997 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit Českému státu - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi náklady řízení zálohované státem ve výši 1 730 Kč do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2002 rozsudek okresního soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 22 500 Kč s 20 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1997 do zaplacení a o povinnosti zaplatit náklady řízení ve vztahu mezi účastníky a mezi žalovanou a státem, zrušil a v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším rozsudek okresního soudu potvrdil. Právní moci tudíž nabyla část výroku I., dle níž žalovaná je povinna zaplatit žalobci 90 000 Kč s 20 % úrokem od 3. 12. 1997 do zaplacení, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, čj. 26 Cdo 1916/2002-218 dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, čj. 20 Co 100/2002-184, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 8. 2001, čj. 7 C 1190/97-144, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90 000 Kč s 20 % úrokem od 3. 12. 1997 do zaplacení, zamítl. Dospěl mj. k závěru, že stěžovatelka v dovolání pouze předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů a odvozuje z nich vlastní skutkové závěry.

Stěžovatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a tvrdí, že postupem obecných soudů všech stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení spatřuje v tom, že dle jejího přesvědčení jsou skutková zjištění obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Uvedená tvrzení stěžovatelka nijak nekonkretizovala (s výjimkou poukazu na způsob výpočtu nákladů učiněný odvolacím soudem) a uvedla, že důvody svých tvrzení popsala v dovolání. K důkazu navrhla spis Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1055/2001.

Okresní soud v Mladé Boleslavi ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv nesouhlasí. Odkázal na zdůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu a na obsah celého spisu 7 C 1190/97.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Mladá Boleslav, sp. zn. 7 C 1190/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud se především musel vyrovnat se skutečností, že petit ústavní stížnosti je neúplný v tom smyslu, že nepožaduje též zrušení zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, a to za situace, kdy stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti zcela odkázala na tvrzení jí uplatněná v dovolání a dovolací soud věc pojednal meritorně.

V tomto směru je třeba uvést, že podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento ve svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu, a ve svém rozhodnutí z jeho hranic vykročit nemůže (viz usnesení pléna Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 16/94, zveřejněné jako usn.č.14 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení). Pokud tedy stěžovatelka požadovala zrušit pouze rozsudek odvolacího soudu, je třeba přihlédnout k tomu, že rozsudky odvolacího a dovolacího soudu jsou vzájemně provázané, a tudíž nelze připustit situaci, kdy rozsudek odvolacího soudu by byl zrušen a rozsudek dovolacího soud ponechán v platnosti. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, uveřejněné jako usn.č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z něhož plyne, že smyslem funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem, bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud však dále přihlédl k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice Z tohoto rozsudku plyne, že účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržet při podání opravného prostředku (včetně ústavní stížnosti), je zajistit řádný chod soudnictví a zejména zachování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků právního státu. "Právo na soud" zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku. Tato omezení však nesmí omezovat přístup otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě. Tato omezení jsou v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a pokud existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Jestliže tedy právo podat ústavní stížnost podléhá zákonem stanoveným podmínkám (viz zejména § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je Ústavní soud povinen při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem.

V daném případě je nepochybné, že petit ústavní stížnosti byl formulován nedostatečně. Ústavní soud však, veden snahou zamezit nadměrnému formalismu, přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tj. dovolací rozsudek, nejen zmínila v odůvodnění své stížnosti, ale jeho kopii též k ústavní stížnosti přiložila. Navíc Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení ve svém celku, nikoliv izolovaně jeho jednotlivé části. Proto v daném případě dospěl k závěru, že odmítnutím vyslovit se k meritu věci by stěžovatelce upřel právo na přístup k soudu.

Jádrem věci je stěžovatelkou uplatněné porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že (dle jejího přesvědčení) odvolací soud nesprávně právně celou věc posoudil, vycházev ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování. Její stížnost je tudíž v podstatě opakováním argumentů uplatněných v dovolání. Při výkonu dohledu Ústavního soudu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy ovšem není jeho úkolem, aby rozhodl, zda výpovědi svědků či jiné důkazy byly právem připuštěny, či aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu Mladá Boleslav, sp. zn. 7 C 1190/97, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv především princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelka mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejímu mínění, hodnotit důkazy tak, jako si ona představuje, a dospět k právním závěrům, které má ona za správné. To, že odvolací soud potvrdil ve specifikované části rozsudek soudu prvního stupně, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.