IV. ÚS 1235/17
IV.ÚS 1235/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Wernera, právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti výroku III., IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 8. 2014, č. j. 18 C 123/2009-102, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 12 Co 139/2016-130, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

II.

2. Stěžovatel vystupoval na straně žalující ve sporu vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 18 C 123/2009, v němž se domáhal úhrady slevy z ceny díla na zhotoviteli, který pro něj provedl dílo - hrubou stavbu domu. Sleva z ceny díla měla kompenzovat vadu díla spočívající v prasklinách keramické komínové vložky a stěžovatel ji v žalobě vyčíslil částkou 33 500,- Kč. Soud provedl dokazování mimo jiné znaleckým posouzením a cenovými nabídkami zhotovitelů, kteří nabízeli výměnu komínové vložky a v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. 23 Cdo 1991/2008, přiznal stěžovateli nárok na slevu z ceny díla ve výši 8 000,- Kč. Náklady řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků nalézacího řízení s odkazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), náklady řízení České republiky byli zavázáni uhradit oba účastníci stejným dílem. Důvody pro uplatnění ustanovení § 150 občanského soudního řádu spatřoval soud v okolnostech uplatnění pohledávky, kdy pochybení shledal na obou stranách sporu. Ke vzniku sporu též přispěla neurčitost montážních návodů a záručních listů výrobce komínových vložek.

3. Stěžovatel napadl nákladové výroky odvoláním, o nákladech řízení tak rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který svým rozhodnutím ze dne 13. 12. 2016, č. j. 12 Co 139/2016-130, rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen uhradit protistraně na náhradě nákladů řízení částku 19 103,- Kč a náklady České republiky byly rozděleny tak, že stěžovatel byl zavázán k úhradě částky 4 429,- Kč a protistrana 1 323,- Kč. Náklady odvolacího řízení nebyly přiznány nikomu, neboť stěžovatel nebyl s odvoláním úspěšný a protistraně ani žádné náklady nevznikly. V odvolání se stěžovatel domáhal, aby rozhodnutí o nákladech řízení bylo založeno na ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť výše slevy z ceny díla závisela v daném případě na úvaze soudu. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že uvedené ustanovení je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení a připadá do úvahy tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či úvaze soudu. Úvahou soudu je dle názoru odvolacího soudu míněn postup podle § 136 občanského soudního řádu, který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec a úvaha soudu zde nahrazuje dokazování. Předmětem sporu však byl určitelný nárok na peněžité plnění odvislé od podmínek - norem hmotného práva a pokud soud stanovil výši plnění odlišně, než stěžovatel požadoval, nejde o úvahu soudu, ale o právní posouzení základu věci. Odvolací soud dále uzavřel, že ve věci nebyly dány podmínky pro aplikaci moderačního práva soudu ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a proto pro stanovení výše nákladů řízení aplikoval procesní zásadu úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1, 2 občanského soudního řádu.

4. Nákladové výroky rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 8. 2014, č. j. 18 C 123/2009-102, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 12 Co 139/2016-130, napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou se domáhá jejich zrušení s tím, že tato rozhodnutí zasáhla do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a porušují princip rovnosti účastníků v soudním řízení. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud na věc mechanicky aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, obsahující zásadu úspěchu ve věci, když dospěl k nelogickému závěru, že úvaha soudu, o které hovoří ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, je pouze úvaha učiněná ve smyslu § 136 téhož předpisu. Tento závěr dle názoru stěžovatele nevyplývá z právní úpravy ani judikatury, naopak je zmiňován komentář ASPI k ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, dle kterého je úvahou soudu ve smyslu daného ustanovení nejen úvaha podle § 136 občanského soudního řádu, ale také případy volné úvahy soudu založené hmotným právem. Výklad odvolacího soudu tak považuje stěžovatel za ústavně nekonformní a svévolný a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07, k otázce rozhodování o nákladech řízení pak na nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99 nebo ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05, (tato i všechna další rozhodnutí jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Za neústavní považuje stěžovatel i nákladové výroky rozhodnutí soudu prvního stupně založené na ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
III.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Ústavní soud je dále dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.

8. Ústavní soud nespatřuje v úvahách odvolacího soudu v otázce aplikace ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu žádné prvky libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Odvolací soud uvádí, že předmětné ustanovení je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití této výjimky je dle názoru odvolacího soudu možné pouze tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či úvaze soudu. Úvahou soudu je dle odvolacího soudu míněn postup podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu, který však v daném případě nebyl uplatněn, neboť určení výše peněžitého plnění bylo v daném případě odvislé od norem hmotného práva.

9. Dle stěžovatelem citovaného komentáře se má v případě ustanovení § 136 občanského soudního řádu jednat o takové případy, kdy úvaha soudu nahrazuje dokazování a jedná se tedy o úvahu založenou procesním právem. V témže komentáři je pak zmíněna i situace použití ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu i v případě, kdy už samotné hmotné právo nestanovuje konkrétní výši nároku, ale počítá s úvahou soudce s přihlédnutím například k principu poctivosti, slušnému uvážení, spravedlivému uspořádání práv a povinností, přiměřenosti apod. Ačkoliv odvolací soud tuto úvahu při aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu nezmiňuje, nemá absence tohoto názoru na jeho rozhodnutí vliv. Soud prvního stupně při stanovení výše slevy postupoval v souladu se zákonnou úpravou, kritérii vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008, a na základě skutečností zjištěných dokazováním. Určení výše nákladů řízení v takovém případě na základě principu úspěchu ve věci (ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu) tak není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V této souvislosti nelze ani pominout samotnou dikci ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, dle které toto ustanovení soud může, nikoliv musí, použít.

10. S ohledem na shora uvedené úvahy tak Ústavní soud neshledal v nyní posuzované věci prostor ke kasačnímu zásahu. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější zásah se pak musí jednat v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení.

IV.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.