IV. ÚS 1220/12
IV.ÚS 1220/12 ze dne 21. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti FERROS PRAHA, s.r.o., IČ 256 46 389, se sídlem Praha 9, Kolbenova 438/7, právně zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, PS 203, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. prosince 2011, č.j. 7 Afs 55/2011-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Finanční úřad pro Prahu 9 doměřil stěžovatelce DPH dodatečnými platebními výměry ze dne 26. září 2007, č.j. 206458/07/009513/7875, za říjen 2004 ve výši 152.000,- Kč, č.j. 206466/07/009513/7875, za prosinec 2004 ve výši 152.000,- Kč a č.j. 206420/07/009513/7875, za květen 2004 ve výši 82.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutími ze dne 21. dubna 2008 (ve shodném pořadí věcí), pod č.j. 6479/08-1300-101206, č.j. 6480/08-1300-101206, a č.j. 6420/08-1300-101206.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2011, č.j. 9 Ca 242/2008-42, byly žaloby stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. dubna 2008, vedené pod sp. zn. 9 Ca 242/2008, sp. zn. 9 Ca 243/2008, a pod sp. zn. 9 Ca 244/2008, spojeny ke společnému řízení (výrok I.); žaloby byly zamítnuty (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.), a nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Finanční úřad pro Prahu 9 v průběhu daňové kontroly daně z přidané hodnoty požadoval, aby stěžovatelka prokázala, že přijala smluvní plnění v podobě zprostředkování světelné reklamy, výroby reklamního spotu a jeho odvysílání v termínu od 1. ledna do 31. prosince 2004 v rozsahu minimálně 1x za hodinu v době od 00:00 do 24:00 hod. Správce daně přitom neakceptoval ani CD ani svědectví osob, které reklamu viděly, ale chtěl předložit důkaz, který by prokázal rozsah - časovou osu reklamy. Podle stěžovatelky přitom nebylo možno prokázat rozsah ani prostřednictvím play listu. Městský soud v Praze souhlasil se závěry správce daně i odvolacího orgánu o neprůkaznosti rozsahu poskytnuté služby. Za průkazný důkaz správní soud považoval, na rozdíl od stěžovatelky právě play listy, jejichž prostřednictvím dodavatelé reklamy běžně prokazují zadavateli poskytnutí reklamy ve sjednané době a rozsahu. Soud však měl přisvědčit stěžovatelce o nemožnosti dovozovat odpočet daně na splnění daňových povinností dodavatelem.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s odkazem na neschopnost dodavatele služby (PROPAG INVEST, s.r.o.) prokázat její poskytnutí stěžovatelce, a to pro nevěrohodnost účetnictví. Ani výpovědi jednatelky jmenovaného dodavatele ani jednatele společnosti BUSINES LIGHTS, s.r.o. nepotvrdily skutečnosti vyplývající z účetnictví stěžovatelky. Na základě toho kasační soud konstatoval, že správce daně prokázal neprůkaznost účetnictví stěžovatelky a v důsledku toho její neunesení důkazního břemene. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí rovněž uvedl důkazy, jimiž by stěžovatelky mohla svá tvrzení prokázat, jejichž nepředložení však vedlo k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jak Nejvyšší správní soud rozhodl, je přesvědčena, že v řízení důkazní břemeno unesla, takže soud měl kasační stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 242/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odstavce 1 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje právo na rozhodnutí odpovídající názoru strany řízení, ale představuje záruku na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že orgány veřejné moci, včetně Nejvyššího správního soudu, svá rozhodnutí založily na právním názoru, se kterým se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Skutečnost, že stěžovatelka je přesvědčena o nesprávnosti závěru Nejvyššího správního soudu, je pouze polemikou se závěry řízení. K tomu Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny např. IV. ÚS 23/93 (viz N 28/1 SbNU 219). Stěžovatelka tedy ve své ústavní stížnosti nepředložila žádnou ústavně právní argumentaci a její námitky se zúžily výhradně na nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, respektive zúčastněných orgánů veřejné moci. Nic z toho nesvědčí o tom, že by v její věci došlo k zásahu do zaručených základních práv.

Nejvyšší správní soud se její kasační stížností zabýval ve stížnostním rozsahu dostatečně, v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal zásah do práv stěžovatelky. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.