IV. ÚS 122/04
IV.ÚS 122/04 ze dne 15. 4. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2004 ve věci ústavní stížnosti V. P. zastoupeného JUDr. J. H., advokátem proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 19.3.2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 23.3.2004, domáhá se stěžovatel přezkumu postupu Městského státního zastupitelství v Praze. V ústavní stížnosti popisuje průběh exekuce vyklizením bytu, který obýval se svojí matkou, zdůrazňuje své výhrady jak proti tomuto vyklizení, tak proti postupu zaměstnance exekutorského úřadu a popisuje kroky, jimiž se následně domáhal toho, aby jeho právní názory na uvedenou věc byly prosazeny: 18. 3. 2003 podal trestní oznámení na zaměstnance exekutorského úřadu, proti odložení věci brojil pak stížností a když tato byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, požádal 10. 9. 2003 Městské státní zastupitelství v Praze o přezkoumání postupu jemu podřízené státní zástupkyně; nespokojen s vyrozuměním, jímž byl jeho podnět odložen, předkládá Ústavnímu soudu stížnost, kterou se domáhá vydání nálezu tohoto obsahu: Odložení podnětu stěžovatele ze dne 4. 9. 2003, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, kterým dne 9. 7. 2003 pod sp. zn. 1 Zn 2367/2003 podle ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítla jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu bylo ze strany Městského státního zastupitelství v Praze porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na jinou právní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ústavně zaručené právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení ve smyslu ustanovení čl. 7 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle ustanovení čl. 7 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod. Na základě obsahu podané ústavní stížnosti včetně jejího doplňku doručeného 8. 4. 2004, připojených příloh a vyžádané fotokopie dodejky o doručení vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze, mohl Ústavní soud dospět bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že je nezbytno ústavní stížnost odmítnout, a to z důvodů dále uvedených. Obsah stížnosti nasvědčuje tomu, že jí stěžovatel brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým mělo být porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v platném znění (dále jen "zákon")]. V takovém případě je Ústavní soud povolán k tomu, aby v případě zjištění protiústavního zásahu orgánu veřejné moci zakázal tomu orgánu, který se nepřípustného zásahu dopustil, v porušování práva a svobody pokračovat, přičemž mu může přikázat, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona]. K pouhému akademickému výroku, že k zásahu došlo, však povolán Ústavní soud není, a proto jest třeba podanou ústavní stížnost považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Kromě toho je evidentní, že byla ústavní stížnost podána opožděně. Brojí-.li stěžovatel proti tomu, jak postupovalo Městské státní zastupitelství v Praze, a je-li zjištěno, že přípis, s nímž není stěžovatel spokojen, byl mu doručen již 2. 12. 2003, nelze než konstatovat, že podal ústavní stížnost po lhůtě kogentně stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona. Jakkoliv odmítnutí ústavní stížnosti pro nepříslušnost Ústavního soudu i pro opožděnost vylučuje její věcný přezkum, dlužno na okraj poznamenat, že se stěžovatel mýlí, má-li za to, že existuje jeho právo na to, aby s trestním oznámením, které podal, bylo naloženo právě takovým způsobem, jenž on sám považuje za správný. Žádné právo, natož pak právo ústavně zaručené, na to, aby orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání konkrétní osoby jen proto, že si to stěžovatel přeje, stěžovateli nesvědčí. Z naznačených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), d) zákona odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 4. 2004


JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.