IV. ÚS 12/04
IV.ÚS 12/04 ze dne 15. 3. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 12/04



Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti N. D. N. zastoupeného JUDr. J. J. advokátkou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003 čj. 5 Azs 18/2003-48,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku a současně navrhuje odložení jeho vykonatelnosti do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti, neboť se obává, že následkem vydání tohoto - dle jeho názoru - nezákonného rozhodnutí bude vyhoštěn a nebude mít možnost účastnit se řízení před Ústavním soudem a náležitě se hájit. Stěžovatel má za to, že zmíněným rozsudkem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a taktéž je přesvědčen, že došlo k porušení článku 90 a článku 95 Ústavy ČR. Stěžovatel nesdílí právní názor v rozsudku vyjádřený a tvrdí, že ačkoli ekonomické důvody nejsou důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 a § 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "azylový zákon"), jedná se o případ zvláštního zřetele hodný a je tedy na místě udělení humanitárního azylu podle § 14 citovaného zákona, kteroužto otázkou se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává ve skutečnosti, že napadený rozsudek postrádá jakékoli hodnocení důkazů a z nich učiněný závěr, který by odůvodňoval zamítavý výrok. Stěžovatel Krajskému soudu v Plzni a Ministerstvu vnitra, které v této věci vedly řízení předcházející ústavní stížnosti, vytýká, že jeho záležitost posoudily povrchně, zejména nepřihlédly a v odůvodnění nezmínily Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu z let 2001 a 2002, z nichž dle stěžovatelova tvrzení vyplývá, že v této zemi jsou hrubým způsobem porušována lidská práva a svobody a ekonomická situace je natolik tíživá, že tam nelze svobodně žít, a to i s ohledem na socialistický režim, kdy v případě vyjádření nesouhlasu s jeho opatřeními občan této země ztrácí již tak mizivou šanci získat zaměstnání a zároveň se dostává do konfliktu s vládnoucí třídou. Z tohoto faktu stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost zmíněných rozhodnutí; jejich zrušení však nenavrhuje.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření odmítá, že by v řízení ve stěžovatelově věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a dále uvádí, že udělení humanitárního azylu je závislé na uvážení správního orgánu, a proto soudnímu přezkumu podléhá pouze v tom, zda byla respektována příslušná hmotněprávní a procesněprávní úprava.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 59 Az 206/2003 a spis Ministerstva vnitra sp. zn. OAM-1474/VL-20-2002, z nichž zjistil následující:

Dne 6. 3. 2002 stěžovatel požádal o udělení azylu v České republice. Z této žádosti, jakož i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR ze dne 19. 3. 2002 vyplývá, že stěžovatel, vietnamský státní občan bez náboženského vyznání a nečlen politické strany, dne 30. 6. 2001 vstoupil na území České republiky, která je pro něj cílovou zemí, v níž zamýšlí podnikat. Svůj odchod z Vietnamu odůvodnil ekonomickými motivy, především celkovou nízkou životní úrovní, poměry v rodné zemi a nemožností získat zaměstnání, neposkytne-li vysoký úplatek. Stěžovatel byl rovněž přesvědčen, že jeho zdravotní stav není dobrý, protože se cítí unaven, avšak lékaře nikdy nenavštívil kvůli nedostatku finančních prostředků. Jedním z důvodů žádosti stěžovatele o azyl byla i snaha o legalizaci jeho pobytu na území ČR, ve Vietnamu ovšem žádné problémy se soudy, policií a jinými státními orgány neměl a není proti němu vedeno trestní stíhání. V případě návratu do vlasti se stěžovatel obával těžkého života a nemožnosti získat práci. O žádosti stěžovatele Ministerstvo vnitra dne 22. 4. 2002 rozhodlo tak, že mu azyl podle ustanovení § 12, § 13 a § 14 azylového zákona nebyl udělen, ve výroku bylo současně uvedeno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 téhož zákona. Z odůvodnění vyplývá, že nebyly zjištěny důvody pro udělení azylu podle ustanovení § 12, přičemž stěžovatelem uváděné ekonomické důvody, korupce a zdravotní potíže nelze podřadit pod zmíněné zákonné ustanovení, mimoto stěžovatel ani nepociťuje obavy z pronásledování. Po posouzení osobní situace a poměrů stěžovatele neshledal správní orgán důvody pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení § 14 azylového zákona. Žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání tohoto správního rozhodnutí Krajský soud v Plzni dne 9. 4. 2003 zamítl, neboť neshledal relevantní důvody pro udělení azylu. Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností; namítal jak nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci, tak nepřezkoumatelnost rozsudku. Nejvyšší správní soud dne 13. 11. 2003 podanou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud se také seznámil s přiloženou Zprávou o dodržování lidských práv Ministerstva zahraničí USA z roku a 2001, Výroční zprávou o mezinárodní náboženské svobodě pro rok 2000 a se zprávou Ministerstva zahraničních věcí z téhož roku, z kterých je patrné, že ačkoli vietnamská ústava zaručuje poměrně rozsáhlý katalog lidských práv a svobod, v praxi jsou často omezována a porušována. Podmínky pro opuštění země se v posledních letech uvolnily, místní státní orgány nečiní žádná zabraňující administrativní opatření, možnost vycestovat se tedy odvíjí od finančních možností dané osoby, přičemž podle informací UNHCR nejsou vietnamští žadatelé o azyl v zahraničí po návratu do vlasti pronásledováni ani diskriminováni za předpokladu, že se v zahraničí neangažovali v krajanských a jiných organizacích považovaných vietnamskou vládou za nepřátelské. Lze tedy shrnout, že Vietnam lidská práva v univerzálním pojetí nadále nedodržuje, přestože v posledních letech vymizely nejhrubší formy jejich porušování.

Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, zabýval se především jejími výhradami směřujícími vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aniž by ovšem mohl ponechat stranou jádro věci, tj. stěžovatelovo tvrzení, že mu azyl měl být udělen; přistoupiv k meritornímu přezkumu stěžovaného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné předeslat, že azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 čj. 6 A 796/2000-37). Jinými slovy: institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.

V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil ekonomickou a sociální situací ve své vlasti a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, Ministerstvo vnitra správně vyhodnotilo situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení § 12 azylového zákona udělen. Obavy o zaměstnání nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.

Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných už vzhledem k tomu, že žádný tuzemský právní předpis ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nevylučuje jejich zahrnutí do této kategorie, je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelem je odlišný od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces, jestliže není v extrémním nesouladu s požadavky ústavnosti. Dále k výhradám stěžovatele ohledně neudělení humanitárního azylu podle ustanovení § 14 azylového zákona Ústavní soud připomíná, že na jeho udělení není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České republiky, protože žadatel uprchlíkem není. Příslušný orgán státní správy je nadán určitou volností (nikoli však libovůlí), zda žádosti o humanitární azyl vyhoví, či nikoli. Nemůže-li se však o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných opřít, jako v případě stěžovatele, možnost volby ztrácí a humanitární azyl žadateli udělit nelze. Mimoto je nutno doplnit, že správní uvážení co do posouzení případu hodného zvláštního zřetele pro svůj charakter nespadá do přezkumné činnosti Ústavního soudu, a to ani tehdy, kdy by se fakta tvrzená žadatelem o azyl jevila jako vysoce závažná, což však není stěžovatelův případ (srov. usnesení IV. ÚS 532/02). V této souvislosti je Ústavní soud oprávněn zkoumat toliko dodržení práva na spravedlivý proces, tedy zda správní orgán a soudy správního soudnictví vzaly v úvahu tvrzení a důkazy stěžovatelem předložené a zda měly k dispozici potřebné doklady, které jim umožnily správně rozhodnout. V případě stěžovatele ovšem Ústavní soud neshledává nic, co by bylo nutné řízením, jež předcházela napadené rozhodnutí, vytknout. Ekonomická situace, která ve Vietnamu panuje, postihuje všechny jeho obyvatele a ačkoli je odchod stěžovatele z vlasti lidsky pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů; jeho udělení musí být odůvodněno zvláštní situací stěžovatele zjištěnou z konkrétních okolností jeho případu.

Ve světle již uvedeného nemohou obstát ani stěžovatelovy výhrady proti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Na rozdíl od stěžovatele zastává Ústavní soud názor, že Nejvyšší správní soud rozhodl o stěžovatelově kasační stížnosti zcela v souladu se zákonem a že jeho rozhodnutí, jakož i řízení před ním, nelze deficit ústavnosti přičítat. Naříkané rozhodnutí je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností Nejvyšší správní soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil; to, že stěžovatel s názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže samo o sobě přivodit závěr o nespravedlivém procesu. Veškeré stěžovatelovy vývody jsou tak v podstatě toliko polemikou se závěry, k nimž kasační soud dospěl, přičemž tato polemika nikterak neposunuje stěžovatelův případ do ústavně právní roviny, tj. do situace, ve které jedině mohl by být založen důvod pro zásah Ústavního soudu; Ústavní soud přitom v souladu se svou stabilní judikaturou připomíná, že jeho posláním je ochrana ústavnosti, neboť není a nemůže být pouhou přezkumnou instancí soudů obecných; stěžovatel v rozporu s tím zjevně zastává názor opačný maje nesprávně za to, že Ústavní soud mohl by přehodnotit to hodnocení relevantních skutečností, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Po závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti odpadl i důvod k rozhodování o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti stěžovaného rozsudku, přičemž navíc dlužno k tomuto návrhu uvést, že dle samotného jeho odůvodnění nešlo o návrh, jemuž by bylo možno vyhovět, neboť stěžovatel sám uvádí, že o jeho správním vyhoštěním dosud rozhodnuto nebylo.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.