IV. ÚS 1198/17
IV.ÚS 1198/17 ze dne 7. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Oskara Beneše, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem Společné advokátní kanceláře Korbař, Pokorný a spol., se sídlem Lublaňská 507/8, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2017 sp. zn. 8 To 74/2017 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. ledna 2017 sp. zn. 1 Nt 2302/2017 za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2. a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a přiložených podkladů se zjišťuje:

Proti stěžovateli a dalším spoluobviněným osobám bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), spáchaného dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měli dopustit jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. Stěžovatel se měl ve stručnosti dopustit zorganizování vývozu sušené drti rostlin konopí a dále zajištění nemovitostí, ve kterých byly na základě jeho pokynů zřizovány a provozovány pěstírny rostlin konopí, a to nejméně od roku 2012.

Obviněný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. září 2016 sp. zn. 1 Nt 2027/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 sp. zn. 8 To 414/2016, z vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu s účinností od 26. září 2016.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. ledna 2017 sp. zn. 1 Nt 2302/2017 bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě podle § 72 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a dále bylo rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, že se písemný slib obviněného nepřijímá. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal obviněný stížnost, o které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2017 sp. zn. 8 To 74/2017 rozhodl tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Proti těmto posledně uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2017 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. ledna 2017 je namířena nynější ústavní stížnost.

IV. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, neboť se domnívá, že jeho základní práva byla porušena vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout, nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat a bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl v trestné činnosti pokračovat. Stěžovatel prý odkazoval již v průběhu vazebního zasedání na nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/2014, který měl podpořit jeho argumentaci. Obecné soudy podle něj svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nevypořádaly se řádně s argumenty, kterými zpochybnil vznik vazebních důvodů, a rovněž nevěnovaly dostatečnou pozornost možnému přijetí opatření nahrazujících vazbu. Má za to, že obecné soudy paušalizovaly existenci vazebních důvodů ve vztahu ke všem vazebně stíhaným obviněným. K důvodům vazby útěkové stěžovatel uvádí zejména to, že soudy předjímají rozhodnutí o vině, když předpokládají uložení trestu v horní polovině trestní sazby. Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s tzv. doktrínou zesílených důvodů vazby při posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby.

Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jež musí být transparentní s ohledem na aktuální okolnosti případu.
V. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadených soudních rozhodnutí, požádal o vyjádření soudy a Městské státní zastupitelství v Praze ke stávajícímu průběhu trestního řízení.

Předseda senátu Městského soudu v Praze odkázal v plném rozsahu na odůvodnění usnesení ze dne 20. února 2017 sp. zn. 8 To 74/2017.

Soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 uvedl, že se s argumentací stěžovatele neztotožňuje a konstatoval, že soudy řádně odůvodnily oba vazební důvody a odkazuje na ně. K napadání důvodnosti trestního stíhání poukazuje na to, že přípravné řízení je neveřejné a obvinění, resp. jejich obhájci se seznámí se spisem před ukončením vyšetřování. V rámci rozhodování o vazbě se však nerozhoduje o meritu věci. Navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět.

Městské státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem a sdělilo, že nadále probíhá intenzivní vyšetřování, vyhodnocování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i vyřizování žádostí o mezinárodní právní pomoc a vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetika.

Vzhledem k tomu, že vyjádření orgánů činných v trestním řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, nebyla zaslána stěžovateli k replice.

VI. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].

V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.

Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.

Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") resp. § 67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jestliže konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03.

Ústavní soud konstatuje, že všechny ústavněprávní požadavky byly v posuzované věci dodrženy.

Z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 i Městského soudu v Praze je zřejmé, že soudy přezkoumaly námitky stěžovatele uplatněné ve stížnostech a dostatečně se vypořádaly s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soudy přesto konstatovaly, že nenastaly skutečnosti, které umožnily nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatele z vazby, neboť je stěžovatel obviněn ze závažné a organizované trestné činnosti, páchané po několik let. Dále soudy vzaly v potaz i způsob provedení trestné činnosti za spoluúčasti více osob a páchání trestné činnosti i v zahraničí. Všechny tyto okolnosti v odůvodnění napadených rozhodnutí soudy rozebraly a odůvodnily.

Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě a nepřijetí slibu obviněného, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou vést k nahrazení některými ze substitutů vazby. V posuzovaném případě však, s ohledem na délku vazebního řízení a skutkové okolnosti případu, Ústavní soud neshledal v tuto chvíli důvod pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.