IV. ÚS 1196/17
IV.ÚS 1196/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti ZAREMBA Stav Group SE se sídlem v Praze 8, Světova 473/12, zastoupené Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 375/22, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. února 2017, sp. zn. 6 To 17/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatelka zrušení v záhlaví citovaného usnesení, kterým měla být zkrácena v právech zakotvených v čl. 11, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 16. prosince 2016, č. j. KRPZ-75662-37/TČ-2016-150081-MIP, byly podle § 79d odst. 1 trestního řádu zajištěny nemovité věci stěžovatelky pro podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti. Ke stížnosti stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadené usnesení zrušil a podle ustanovení § 79f odst. 1 k § 79d trestního řádu zajistil jako náhradní hodnotu uvedené nemovitosti stěžovatelky.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje postup orgánů činných v trestním řízení a uvádí, že důvodem zajištění nemovitostí mělo být účelové vyvedení prostředků. Stěžovatelka má však za to, že hodnota zajištěných nemovitostí je nepřiměřeně vysoká vzhledem k tvrzené škodě; soud totiž vycházel ze starých znaleckých posudků oceňujících nemovitosti, které však stěžovatelka (stavební firma) v průběhu času zhodnotila.

Podle stěžovatelky soud pochybil při aplikaci § 79d trestního řádu, podle kterého může o zajištění nemovitosti v přípravném řízení rozhodovat jen policejní orgán nebo státní zástupce. Rozhodl-li o pravomocném zajištění nemovitostí soud, obešel zákon a současně znemožnil i podání jakéhokoliv opravného prostředku proti fakticky prvostupňovému rozhodnutí. Stěžovatelka sice z procesní opatrnosti podala k Vrchnímu soudu v Olomouci stížnost, její podání však bylo založeno, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není stížnost přípustná.

Stěžovatelka dále poukazuje na faktickou chybu v odůvodnění usnesení soudu, v němž soud zaměňuje dva subjekty a popisuje trestnou činnost, pro kterou však není stíhána stěžovatelka, ale jiná společnost. Pokud soud předjímá zahájení trestního stíhání stěžovatelky, zasahuje do pravomoci policejního orgánu a je podjatý.

Stěžovatelka je přesvědčena, že i s ohledem na jiná předchozí zajištění jejího majetku bylo postupem krajského soudu paralyzováno její podnikání - je fakticky a bezdůvodně trestána, aniž by se dopustila jakéhokoliv protiprávního jednání. Omezení stěžovatelky přitom není proporcionální ani rozumně opodstatněné; proto navrhla zrušení napadeného usnesení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí i dalšími stěžovatelkou předložených písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a ani nenahrazuje jejich hodnocení svým vlastním. Reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která skutečně zasahují do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ne každý postup, který by byl procesně nebo jinak vadný, totiž vede k zásahu do základních práv. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda byla porušena základní práva stěžovatelky.

Z předložených rozhodnutí se podává, že nemovitosti stěžovatelky byly zajištěny v důsledku její obchodní činnosti; stěžovatelka prodala nemovitosti stíhané spřízněné společnosti za nepřiměřeně zvýšenou cenou, čímž jí umožnila "vyvedení" finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka umožnila vyvedení peněz, respektive peníze inkasovala, bylo zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty krokem adekvátním. Hodnotou zajištěných nemovitostí se krajský soud ve svém usnesení zabýval a uvedl, proč ji považuje za přiměřenou. Současně soud konstatoval, že stěžovatelka je omezena pouze v nakládání s nemovitostmi, nikoliv však v jejich užívání; přitom podle § 79d odst. 7 trestního řádu lze kdykoliv požádat o zrušení zajištění nemovitostí. Napadeným usnesením tak nebylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky zaručeného v čl. 11 Listiny.

Předmětem právě projednávané věci není omezení stěžovatelky v jejím podnikání v důsledku jiných rozhodnutí o zajištění jiných jejích věcí, která byla již dříve předmětem řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky (viz sp. zn. IV. ÚS 2991/16, IV. ÚS 2992/16 a II. ÚS 3713/16).

Zákonem stanovený orgán veřejné moci zajistil nemovitosti, což stěžovatelka napadla stížností, o níž pravomocně rozhodl sám soud; v takovém, zákonem předvídaném postupu, nelze shledávat obejití zákona a přisvojení si kompetence jiného orgánu veřejné moci; proto nelze nahrazení rozhodnutím stížnostního orgánu považovat za zásah do práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 Listiny.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že krajský soud v odůvodnění usnesení nesprávně zaměnil označení stěžovatelky s označením stíhané spřízněné společnosti; jde však zjevně o chybu v psaní, která nemůže být projevem podjatosti soudu a zasahováním do pravomoci jiných orgánů činných v trestním řízení.

V omezení dispozice s nemovitostmi stěžovatelky nelze, i s ohledem na předmět její činnosti, nalézt oporu ani pro námitku zásahu do práva na podnikání podle čl. 26 Listiny.

Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti neuvedla nic, z čeho by bylo možno dovodit zkrácení jejích základních práv napadeným usnesením. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Samotný nesouhlas stěžovatelky s takovým postupem nezakládá důvodnost její ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku se zákonem předvídaným omezením.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.