IV. ÚS 1186/17
IV.ÚS 1186/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Owning Property s.r.o. se sídlem Kaplířova č. 1754/20, Jižní Předměstí, Plzeň, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem Riegrova 20, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 5733/2016-201, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2016 č. j. 25 Co 168/2016-171, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 8. 2015 č. j. 34 C 30/2015-44 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se se odmítají.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu, kterým bylo její odvolání odmítnuto jako nepřípustné.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem pro uznání byla stěžovatelka zavázána k úhradě částky 933 053,- Kč s přísl. Rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tak, že přes výzvu, doručenou stěžovatelce do vlastních rukou dne 1. 4. 2015, se ve stanovené 30 denní lhůtě k této věci kvalifikovaně nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom mohl bránit. Vzhledem k tomu, že povaha věci nevylučuje uzavření a schválení smíru podle § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., má soud podle § 114 b) odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Soud proto rozhodl podle § 153 a) odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle něhož byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k vyjádření až žádostí zaslanou soudu dne 4. 5. 2016, tj. poslední den lhůty, čímž znemožnila soudu, aby jí ještě v době jejího běhu vyrozuměl, že uváděné důvody pro prodloužení lhůty nemá za vážné. Lhůta tak uplynula, aniž se stěžovatelka kvalifikovaně k žalobě vyjádřila.

Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který v odůvodnění rozhodnutí neuvedl žádnou skutečnost svědčící pro závěr, že povaha věci nebo okolnosti případu vyžadují kvalifikovanou výzvu podle ustanovení § 114b o. s. ř., přičemž podle stěžovatelky důvody pro kvalifikovanou výzvu ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. nenastaly. Za nepřezkoumatelná považuje též rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, které prvostupňové rozhodnutí nezrušily.

Dále namítá, že ve věci nenastaly důvody pro vydání rozsudku pro uznání, neboť ve vyjádření zaslaném soudu dne 4. 5. 2015 výslovně uvedla, že žalovaný nárok neuznává a k žalobě se řádně vyjádřila dne 29. 5. 2015, tedy ve lhůtě, kterou si pro podání vyjádření stanovila. Pokud měl soud za to, že její vyjádření podané dne 4. 5. 2015 je nedostatečné, měl ji postupem podle § 43 o. s. ř. vyzvat k odstranění vad jejího podání. Poukazuje i na poučení soudu, podle něhož měla možnost uplatnit námitku podjatosti soudce nejpozději při prvním jednání. Za této situace soud prvního stupně nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ověřil, že civilní soudy se otázkou splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání s ohledem na konkrétní okolnosti důkladně zabývaly, stejně jako námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) uplatněnými v odvolacím a dovolacím řízení. V odůvodnění rozhodnutí objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Neústavnost rozhodnutí nemůže být způsobena pouze tím, že soud prvního stupně podrobně nerozvedl, z jakých důvodů přistoupil ke kvalifikované výzvě. V projednávané věci je zřejmé, že povaha věci odůvodňující vydání kvalifikované výzvy k vyjádření je dána kontradiktorním charakterem sporného řízení o zaplacení vysoké částky, přičemž žalobě předcházelo neúspěšné jednání sporných stran a předžalobní upomínka.

Pokud jde o neuznání stěžovatelkou uváděného důvodu, který jí bránil ve vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě, soudy i s odkazem na dosavadní judikaturu zejm. poukázaly na to, že absence právního zastoupení není relevantním důvodem nemožnosti splnění povinnosti uložené výzvou podle ustanovení § 114b o. s. ř. Nadto stěžovatelka již před zahájením řízení komunikovala se žalobcem ohledně uplatněného nároku a již v této předchozí době ji zastupoval advokát na základě dříve udělené plné moci doručené žalobci jako reakce na předžalobní výzvu žalobce. Bez ohledu na uvedené měla stěžovatelka možnost se věcně vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v žalobě, se kterými byla navíc seznámena, aniž by bylo nutné nahlížet do spisu. Zdůraznily, že fikci uznání nebrání pouhé neuznání návrhu bez dalšího.

Ústavní soud dále uvádí, že Nejvyšší soud se v souvislosti s přezkoumáním dovolání stěžovatelky věcí důkladně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí provedl podrobný rozbor jak své judikatury, tak judikatury Ústavní soudu týkající se rozsudků pro uznání. Vzhledem k jeho výstižnosti a aplikovatelnosti na projednávanou věc považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat (zejm. a contrario sp. zn. IV. ÚS 842/16, IV. ÚS 1252/16, III. ÚS 91/06). Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. V projednávané věci je podstatné, že stěžovatelka ačkoliv byla evidentně seznámena s předmětem sporu a ve stanovené lhůtě měla možnost se k žalobě vyjádřit, se k žalobě kvalifikovaně vyjádřila až po uplynutí stanovené lhůty, přičemž podle soudů stěžovatelka neuvedla relevantní vážné důvody, pro které by bylo možné opožděné vyjádření zohlednit. Posouzení toho, zda důvod uváděný stěžovatelkou, pro který se nemůže ve lhůtě vyjádřit, je vážný či nikoliv, přitom přísluší výhradně civilnímu soudu.

Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí návrhu Ústavní soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.