IV. ÚS 117/04
IV.ÚS 117/04 ze dne 20. 5. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci stěžovatele F. L., právně zastoupeného JUDr. J. S., Ph.D., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2003 sp. zn. 3 Tdo 1267/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 3 To 118/2003, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. 6 T 191/97, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. května 2000 sp. zn. 6 T 191/97 odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž mu byla uložena povinnost nahradit Jiřímu Vojtovi škodu ve výši 50.000,- Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v blíže nezjištěné době od 29. 4. 1993 do 7. 5. 1993 v Ostravě jako zaměstnanec firmy A.I., a. s., převzal od J. V., který si u této firmy nechal opravit automobil zn. Ford Eskort a za opravu měl zaplatit cca 76.068,- Kč, částku 50.000,- Kč jako zálohu na opravu, přičemž po dohodě s J. V., který nebyl schopen opravu vozidla zaplatit, bylo předmětné vozidlo prodáno za 105.000,- Kč s tím, že z utržené částky se dluh zaplatí; stěžovatel ovšem předal po prodeji vozu J. V. pouze 25.000,- Kč a zaplacenou zálohu použil pro vlastní potřebu.

Z podnětu odvolání stěžovatele byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2000 sp. zn. 3 To 556/2000 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. 6 T 191/97 byl stěžovatel opětovně, při nezměněném, shora popsaném skutkovém základě, odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Rovněž mu byla uložena povinnost nahradit J. V. i škodu ve výši 50.000,- Kč.

Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 3 To 118/2003, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. listopadu 2003 sp. zn. 3 Tdo 1267/2003, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Na titulní straně ústavní stížnost a v jejím petitu je jako napadené rozhodnutí (vedle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2003 sp. zn. 3 Tdo 1267/2003 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 3 To 118/2003) uveden rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. května 2000 sp. zn. 6 T 191/97, který však byl, jak bylo shora konstatováno, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2000 sp. zn. 3 To 556/2000. Na str. 2 ústavní stížnosti je naopak citován rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. 6 T 191/97. Z obsahu ústavní stížnosti je tedy zřejmé, že v petitu a na titulní straně uvedený rozsudek nalézacího soudu je chybně označen, což však na projednání ústavní stížnosti nemá žádný vliv.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady presumpce neviny a na ni navazujícího principu in dubio pro reo, podle jeho názoru došlo v posuzovaném případě k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti. Stěžovatel rekapituluje některé z provedených důkazů a konstatuje, že jeho výpověď byla potvrzena i výpověďmi svědků B., V., B. a P.. Odvolací soud jeho výpovědi neuvěřil z toho důvodu, že měnil taktiku své obhajoby, čímž prý popírá pravidlo, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký uzná za vhodný. Výpověď svědkyně B. pokládal odvolací soud za nevěrohodnou s odůvodněním, že měla se svým zaměstnavatelem P. O. špatné pracovněprávní vztahy, ovšem podle názoru stěžovatele není tento závěr správný. Odůvodnění nedůvěryhodnosti svědka V., který dle názoru odvolacího soudu mohl při svém prvním výslechu uvést skutečnosti, které vypověděl až při dalším výslechu, zpochybňuje stěžovatel tvrzením, že tento svědek nebyl na uvedené skutečnosti při prvním výslechu tázán a pokud se jeho výpověď odchylovala od toho, co chtěl soud slyšet, byl vyzván, ať odpovídá na položené dotazy a důrazně upozorněn na možnost uložení pořádkové pokuty. Výpovědi svědků B. a P. pak soudy označily za něvěrohodné, neboť vypovídali totéž co svědkové B. a V., takové hodnocení důkazů je však nepřípustné a jedná se o libovůli soudů. Stěžovatel uvádí, že pokud je jeho výpověď podporována dalšími čtyřmi svědky, jejichž nevěrohodnost nebyla dostatečně prokázána a proti těmto svědectvím stojí výpověď poškozeného a jedné svědkyně, jejichž věrohodnost je dovozována pouze ze skutečnosti, že svoji výpověď neměnili, a dále svědků P. O. a P. O. u nichž lze účelovost předpokládat vzhledem ke skutečnosti, že pokud by soudy stěžovateli uvěřily, pak by tito svědkové nutně museli lhát, měly soudy dospět k závěru, že existují dvě verze, jak se posuzovaná událost mohla odehrát a jelikož nelze určit, která z těchto verzí je pravdivá, měly stěžovatele, s ohledem na princip in dubio pro reo, zprostit obžaloby.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace zásahů tohoto soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.

Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecným soudem, k tomu Ústavní soud uvádí následující: V souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Své závěry dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily a ze zjištěného skutkového stavu věci vyvodily i odpovídající právní závěry.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nalézací soud založil výrok o vině ve svém rozsudku ze dne 5. listopadu 2002 zejména na výpovědi poškozeného J. V. a svědkyně M. G.. Poškozený V. vypověděl, že stěžovateli předal 30.000,- Kč na parkovišti u ulice Lechowiczova a 20.000,- Kč u sebe doma. Svědkyně G. uvedla, že J. V. půjčila 30.000,- Kč na opravu jeho auta, přičemž poškozený za její přítomnosti tento obnos předal na parkovišti u ulice Lechowiczova jí neznámému muži. Svědkyně si nebyla stoprocentně jistá, ale myslí si, že tímto mužem je stěžovatel (str. 5 rozsudku). Stěžovatel u hlavního líčení konaného dne 12. 3 2001 naopak uvedl, že na příkaz svého zaměstnavatele, majitele autoservisu P. O. jel s jeho bratrem P. O. za J. V. a byl svědkem, jak tento dal P. O. peníze, které pak P. O. předal svému bratrovi se slovy, že V. konečně dal 50.000,- Kč zálohy (str. 3-4 rozsudku). P. a P. O. však tuto výpověď stěžovatele popřeli (str. 6 rozsudku). Svědkyně Š. B.uvedla, že na jaře roku 1993 přijel stěžovatel s P. O. do autoservisu a křičeli, že konečně mají zálohu od poškozeného (str. 7 rozsudku), přičemž tuto výpověď potvrdil i svědek M. B. (str. 9-10 rozsudku). Svědek O. V. u hlavního líčení dne 16. 10. 2001 vypověděl, že byl svědkem, jak P. O. poslal stěžovatele vyzvednout P. O. aby spolu jeli pro peníze za J. V., přičemž peníze dovezli, tento svědek rovněž uvedl, že neví, proč tuto skutečnost neuvedl již při své výpovědi u hlavního líčení dne 2. 2. 2000, zřejmě si na ni nevzpomněl (str. 7 rozsudku). Svědek Z. P. uvedl, že byl svědkem, jak stěžovatel s P. O. dovezli nějaké peníze, neví ovšem s jistotou, od koho byly, jelikož se posléze o vozu Ford Eskort nemluvilo, je možné, že se jednalo o peníze za toto vozidlo (str. 10 rozsudku). Nalézací soud obecně konstatoval, že výpovědi svědků, kteří podporují výpověď stěžovatele, je nutno vyhodnotit jako účelové, neboť byly učiněny až po změně výpovědi stěžovatele, přičemž výmluva svědka V., že si na popsanou zásadní událost ve svém předchozím výslechu nevzpomněl, je přinejmenším zarážející (str. 11 rozsudku).

Argumentaci nalézacího soudu doplnil a podrobněji rozvedl soud odvolací. Konstatoval, že v posuzované věci bylo nutno vyhodnotit výpovědi tří skupin svědků - za prvé poškozeného V. a svědkyně G., za druhé stěžovatele a svědků B., V., B. a Popka a konečně P. a P. O.. Výpovědi svědků V. a G. zůstávaly během trestního řízení beze změn. Výpověď stěžovatele naopak postupně nabývala na obsažnosti, přičemž skutečnost, že byl přítomen předání peněz poškozeným V. svědku O., uvedl až v odvolání proti prvotnímu rozsudku nalézacího soudu, v přípravném řízení naopak uváděl, že peníze jezdil na poškozeném urgovat sám. Vývoj výpovědí stěžovatele odvolací soud pečlivě rekapituloval (str. 3-4 usnesení) a jeho poslední verzi vyhodnotil jako účelovou. Tímto způsobem rovněž hodnotil výpověď svědka V., neboť o předání peněz nehovořil ve své první výpovědi. Výpověď svědkyně B. hodnotil odvolací soud jako účelovou s ohledem na vztahy mezi ní a P. O., které nakonec vedly k ukončení jejího pracovního poměru. Vzhledem k nevěrohodnosti výpovědí těchto svědků hodnotil odvolací soud jako účelovou rovněž výpověď svědka B. Svědek P. přitom pouze uvedl, že nějaké peníze byly do autoservisu přivezeny, neví ale, od koho byly. Odvolací soud dále uvedl, že by bylo nelogické, aby poškozený od počátku řízení uváděl, že peníze předal stěžovateli, pokud by je ve skutečnosti předal jiné osobě, tj. P. O., jak uvádí stěžovatel.

Stěžovatelova úvaha o tom, že pokud dvě skupiny svědků uvádějí odlišné verze posuzované události je nutno uplatnit princip in dubio pro reo a vynést zprošťující výrok, není správná. Existence rozporných důkazů, např. odlišné svědecké výpovědí, změny ve výpovědích svědků a obviněných apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Samotný rozpor ve výpovědích svědků nemusí nutně vést k těmto pochybnostem, pokud soudy dostatečným způsobem odůvodní, jakým způsobem se s rozpory vypořádaly a jak tyto důkazy hodnotily. V posuzovaném případě soudy obou stupňů pečlivě zhodnotily různorodé výpovědi a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč uvěřily verzi potvrzované poškozeným Vojtou a nikoliv verzi stěžovatele. Skutečnost, že odvolací soud neuvěřil stěžovatelově výpovědi s odkazem na její změny v průběhu trestního řízení, není popřením stěžovatelova práva hájit se způsobem, jaký uzná za vhodný. Stěžovatel žádným způsobem nedoložil své tvrzení, že svědek V. měl být při své první výpovědi nucen soudem vypovídat jen to, co chtěl soud slyšet. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily výpovědi některých svědků, není porušení jím namítaných ústavních práv.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.