IV. ÚS 1153/17
IV.ÚS 1153/17 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Bráfova 50, Třebíč, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, č.j. 8 To 230/2016-471, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č.j. 3 Tdo 1756/2016-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 3. 2016, č.j. 13 T 114/2015-415, uznán vinným ad 1. - 3. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a ad 4. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za tyto zločiny a za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 4. 2013, č.j. 2 T 216/2012-155, byl stěžovatel podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody blíže specifikované částky a se zbytkem nároků na náhradu škody byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 9. 2016, č.j. 8 To 230/2016-471, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odvolání stěžovatele zamítl.

Usnesením ze dne 25. 1. 2017, č.j. 3 Tdo 1756/2016-30, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Odvolací a dovolací soud podle stěžovatele svými rozhodnutími porušily jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodování soudů stěžovatel označuje za nestandartní a jednostranně zaujaté vůči jeho osobě a v přístupu k jeho obhajobě spatřuje zjevné porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel namítá, že veškeré důkazní návrhy zpochybňující věrohodnost poškozených soudy nepřijatelným způsobem zamítly či vědomě přehlédly. Porušeno mělo být také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Napadená usnesení odvolacího i dovolacího soudu podle stěžovatele nenaplňují požadavek úplnosti a přesvědčivosti, neboť se nevypořádávají s jeho zásadní a podstatnou argumentací a obhajobou, kterou v řadě bodů dokonce zcela opomíjí. Odvolací soud podle přesvědčení stěžovatele zjevně rezignoval na svou úlohu plnohodnotné přezkumné instance, jelikož místo reakce na jednotlivé odvolací námitky a místo doplnění či opakování dokazování pouze obecnými odkazy obhajoval postup a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle mínění stěžovatele i dovolací soud pouze dovodil, že soudy svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, aniž by ale cokoliv bližšího konkretizoval ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám.
III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Jak bylo ústavněprávní judikaturou již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Snahou stěžovatele je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014].

IV.

Ústavní soud zohlednil stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla v daném směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.

Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že k závěru o vině stěžovatele soud dospěl na základě výpovědí čtyř poškozených, které byly podpořeny vysvětleními dalších osob - rodinných příslušníků poškozených, dále osob, které od jedné z poškozených koupily práva k bytu a osoby, která prodej bytu zprostředkovávala. Ve věci byla vyslechnuta také další svědkyně J. B., vůči které se měl stěžovatel dopustit obdobného jednání jako vůči jedné z poškozených. Vypracovány byly také znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví nemovitosti, k určení hodnoty domu poškozené H. L. a bytu poškozené E. M. a zajištěny byly také listiny dokládající prodej obou nemovitostí a smlouvy o půjčkách, které poškozená Z. M. a poškozená E. M. uzavřely. Tyto důkazy soud náležitě hodnotil, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Věnoval se také otázce věrohodnosti jednotlivých poškozených a obhajobě stěžovatele (blíže viz s. 4-6 rozsudku okresního soudu).

Jakkoli lze odůvodnění rozsudku označit za poněkud stručné (zejména pokud jde o rekapitulaci obsahu všech provedených důkazů), důvody, které soud vedly k rozhodnutí o vině stěžovatele, jsou z rozhodnutí spolehlivě seznatelné, stejně jako způsob, jakým se soud vypořádal s obhajobou stěžovatele. Přesvědčení stěžovatele o chybách v provedeném dokazování, v hodnocení důkazů a ve zjišťování skutkového stavu tak Ústavní soud nesdílí.

V souvislosti s tzv. opomenutými důkazy Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že se s námitkou stěžovatele stran opomenutých důkazů ztotožnit nelze, navíc za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikoval, které konkrétní důkazy navrhované v rámci jeho obhajoby soudy neprovedly. Z rozsudku okresního soudu vyplývá, že výslech matky poškozené H. L. soud nerealizoval, protože výpověď poškozené byla věrohodná, byla podpořena vysvětleními jejích synů a byla také v souladu s listinami. Rovněž soud dospěl k závěru, že není třeba provádět obhajobou navrhované důkazy o půjčce, kterou si obžalovaný měl vzít pro poškozenou E. M., a že pro rozhodnutí není podstatná ani problematika dluhů této poškozené. Pokud se tedy soud s některými návrhy obhajoby na další doplnění dokazování neztotožnil, svůj postup také dostatečně zdůvodnil a důkazní návrhy stěžovatele ignorovány nebyly. Nedostatky významné z pohledu kautel ústavního práva tak v tomto směru Ústavní soud neshledal.

Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud svá rozhodnutí odůvodnily adekvátně a zabývaly se také námitkami stěžovatele. Podrobně se věnovaly jak tvrzení stěžovatele ohledně opomenutých důkazů, tak námitce, že svědkyně J. B. byla překvapivým svědkem. Shodně přitom poukázaly na to, že součástí návrhu státního zástupce na doplnění dokazování bylo trestní oznámení J. B. vůči stěžovateli a tato svědkyně byla soudem předvolána k hlavnímu líčení čtrnáct dnů před jeho konáním, což mohl stěžovatel snadno zjistit nahlédnutím do spisu (blíže viz s. 4-5 usnesení krajského soudu a s. 4-5 usnesení Nejvyššího soudu).

V reakci na námitky stěžovatele týkající se promlčení nároků na náhradu škody, otázky posouzení trestné činnosti stěžovatele jako dvou samostatných zločinů a uložení souhrnného trestu, odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění obsažené v rozsudku okresního soudu, který se s těmito námitkami stěžovatele uplatňovanými již v rámci jeho obhajoby přiměřeně vypořádal.

Pokud jde o nárok na náhradu škody, okresní soud konstatoval, že poškozené tento nárok uplatnily řádně a včas. Ve vztahu k námitce obhajoby stran promlčení nároku poškozené Z. M. pak okresní soud uvedl, že škoda vznikla v důsledku úmyslného protiprávního jednání stěžovatele, na případ se vztahuje desetiletá promlčecí doba a k promlčení nároku nedošlo. Do jisté míry lze jako pochybení vnímat skutečnost, že se okresní soud v odůvodnění rozsudku nevěnoval taktéž otázce subjektivní promlčecí doby a že na obecné námitky stěžovatele v tomto směru podrobněji nereagoval odvolací ani dovolací soud. Zároveň je však třeba konstatovat, že toto pochybení nedosahuje takové úrovně, aby vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel v odvolání a v dovolání (které přiložil k ústavní stížnosti) neuvedl žádnou konkrétní argumentaci zdůvodňující, proč by nároky na náhradu škody jednotlivých poškozených měly být promlčeny a takováto konkrétní argumentace není ani součástí nyní posuzované ústavní stížnosti, v rámci které stěžovatel neuvádí žádné informace, které by zpochybňovaly závěr okresního soudu o řádném a včasném uplatnění nároku poškozených.

Přestože je stěžovatel jiného názoru, soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, ty hodnotily v souladu s požadavky vyjádřenými v § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a v dostatečném rozsahu se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele. Svá rozhodnutí opřely o srozumitelné a přiléhavé odůvodnění, v rámci kterého objasnily návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a zdůvodnily závěry, ke kterým v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání dospěly.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu tak neshledal důvody k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.