IV. ÚS 1148/10
IV.ÚS 1148/10 ze dne 4. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Ads 101/2009-60, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2008 č. j. 38 Cad 35/2006-22 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 11. května 2006 č. j. KUOK 50535/2006, a o návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) bod 2. ve slovech "nejméně však částka stanovená v odstavci 7; pokud podnikání nebo jinou výdělečnou činnost vykonávalo nezaopatřené dítě v měsících červenci a srpnu, nepovažuje se za příjem částka ve výši a za podmínek stanovených v odstavci 8," a § 5 odst. 7 zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) bod 2. ve slovech "nejméně však částka stanovená v odstavci 7; pokud podnikání nebo jinou výdělečnou činnost vykonávalo nezaopatřené dítě v měsících červenci a srpnu, nepovažuje se za příjem částka ve výši a za podmínek stanovených v odstavci 8," a § 5 odst. 7 zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění

Rozhodnutími Úřadu práce v Olomouci, odboru státní sociální podpory, ze dne 24. března 2006 (č. j. 1097/6/OLE-1/4, 1098/6/OLE-1/4 a 9/6/OLE-1/4) byly zamítnuty žádosti stěžovatele o dávku státní sociální podpory označovanou jako příspěvek na bydlení, a to za přesně vymezená období. Odvolání stěžovatele do nich směřující bylo rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 11. května 2006 č. j. KUOK 50535/2006, při současném potvrzení prvostupňových rozhodnutí, zamítnuto.

Rozhodnutí odvolacího orgánu stěžovatel napadl žalobou ve správním soudnictví, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě zamítavým rozsudkem ze dne 18. března 2008 č. j. 38 Cad 35/2006-22; v odůvodnění poukázal na to, že rozhodnutí žalobou napadené bylo vydáno v souladu s relevantními právními předpisy.

O stěžovatelem následně podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Ads 101/2009-60 tak, že ji zamítl. K jádru posuzované záležitosti kromě dalšího konstatoval, že příjem osoby samostatně výdělečně činné byl podle tehdy (pro posouzení relevantní) platné a účinné právní úpravy vymezen minimální výší odvozenou od částky stanovené 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok. Pokud tedy byla skutečná výše příjmů stěžovatele nižší, nemohly úřad práce, Krajský úřad Olomouckého kraje, ani krajský soud pro posouzení nároku na dávku použít skutečný příjem stěžovatele, i když ho řádně doložil, nýbrž zákonný institut fiktivního minimálního příjmu upravený v ustanovení § 5 odst. 5 a 7 zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pro posouzení věci rozhodném. Ohledně stěžovatelem namítané diskriminace ve vztahu k jiným příjmových skupinám osob (zejména osob závisle výdělečně činných) než jsou osoby samostatně výdělečně činné, z pozice posouzení vzniku nároku na příspěvek na bydlení Nejvyšší správní soud s poukazem na argumenty obsažené v rozsudcích tamního soudu (ze dne 23. října 2003 č. j. 5 A 74/2000-37 a 21. července 2008 č. j. 4 Ads 62/2007-72) konstatoval, že ji v daném případě neshledává.

Stěžovatel napadl citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 26 odst. 3 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Cítí se být diskriminován, což co do jím předkládaných důvodů v naraci návrhu podrobněji vyložil, aplikovanou právní úpravou v důsledku toho, že u osob, které mají příjmy z jiné činnosti, než jako osoba samostatně výdělečně činná, úřad práce při posuzování předmětného nároku vychází z jejich skutečného příjmu, pročež za stejných (faktických) příjmových a dalších zákonných podmínek odpovídajících situaci stěžovatele jim příspěvek na nárok vzniká.

V návaznosti na tato tvrzení se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) bod 2. ve slovech "nejméně však částka stanovená v odstavci 7; pokud podnikání nebo jinou výdělečnou činnost vykonávalo nezaopatřené dítě v měsících červenci a srpnu, nepovažuje se za příjem částka ve výši a za podmínek stanovených v odstavci 8," a § 5 odst. 7 zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].

Stěžovatel připíná svou kritiku nikoliv k odůvodnění napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, nýbrž k obsahu právní úpravy jimi aplikované.

Rozhodovací důvody samotné jsou dle názoru Ústavního soudu v předmětných rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyloženy, pročež na ně postačí v tomto ohledu poukázat.

Co do namítaného porušení označených ústavních kautel obsahem vymezené právní úpravy zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pro posouzení věci rozhodném, Ústavní soud odkazuje na argumenty obsažené v usnesení ze dne 26. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 497/09 a usnesení ze dne 21. května sp. zn. III. ÚS 1871/08, jejichž byl stěžovatel adresátem. Setrvávaje na nich, jevilo by se opakování těchto důvodů, v situaci, kdy stěžovatel nové argumenty (na podporu svých vývodů) k posouzení Ústavnímu soudu nepředložil, ryze formálním.

Pro uvedené Ústavní soud jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení označených zákonných ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.