IV. ÚS 1122/09
IV.ÚS 1122/09 ze dne 20. 10. 2009

N 223/55 SbNU 93
K právu na zákonného soudce a vázanosti orgánu státní moci zákonem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 20. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 1122/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Městského soudu v Brně spočívajícímu v nepředložení stěžovatelova dovolání Nejvyššímu soudu ve věci vedené pod sp. zn. 96 Nc 5714/2007, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení.
Výrok

Městskému soudu v Brně se zakazuje pokračovat v porušování práv stěžovatele, a proto se mu nařizuje, aby dovolání stěžovatele (povinného) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 č. j. 20 Co 325/2008-61 předložil spolu s celým spisem Nejvyššímu soudu.
Odůvodnění

1. Pro skutkovou základnu je určující, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 96 Nc 5714/2007 byla proti stěžovateli nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu sepsaného rozhodcem JUDr. Milanem Kocourkem v Praze dne 1. 10. 2007 pro pohledávku oprávněného - společnosti RADEX, s. r. o., úroky z prodlení z částky 10 000 000 Kč za dobu od 3. 2. 2007 do 16. 10. 2007 ve výši 673 698,63 Kč, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno-venkov, Příkop 6, Brno.

2. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání a Krajský soud v Brně potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že soud nařizuje exekuci pro pohledávku oprávněného, a to pro úrok z prodlení u jistiny 10 000 000 Kč ve výši 9,5 % p. a. ode dne 3. 2. 2007 do 30. 6. 2007, tj. ve výši 385 205,48 Kč, a pro úrok z prodlení z jistiny 10 000 000 Kč ve výši 9,75 % p. a. ode dne 1. 7. 2007 do 16. 10. 2007, tj. ve výši 288 493,15 Kč, tj. celkem ve výši 673 698,63 Kč.

3. Proti usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání dne 5. 1. 2009.

4. Stěžovatel podal dovolání v souladu s poučením odvolacího soudu, neboť má za to, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Mimo to je dle stěžovatele dovolání přípustné také podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ve skutečnosti nedošlo k potvrzení usnesení soudu prvního stupně, ale došlo ke změně.

5. Přípisem ze dne 23. 2. 2009, doručeným stěžovateli dne 4. 3. 2009, oznámila předsedkyně senátu Městského soudu v Brně Mgr. Jana Talašová, že věc nebude postoupena Nejvyššímu soudu k vyřízení dovolání a věc bude jako skončená založena, neboť o zaniklé exekuci již soud rozhodovat nemůže, a to ani v dovolacím řízení.

6. Stěžovatel má za to, že zvolený postup není možný, resp. je v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Městský soud v Brně má povinnost spis předložit Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o dovolání stěžovatele. Stěžovatel požádal dne 16. 3. 2009 předsedkyni Městského soudu v Brně o zjednání nápravy a odeslání spisu Nejvyššímu soudu. Místopředseda Městského soudu v Brně JUDr. Roman Kiš, Ph.D., stěžovateli sdělil, že nedošlo k žádnému pochybení, neboť exekuce ze zákona zanikla vymožením předtím, než stěžovatel podal dovolání, a o něčem, co již legálně neexistuje, nemůže rozhodovat dovolací soud.

7. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní lidská práva zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, 91, 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 1. čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. stěžovatel má za to, že postupem obecného soudu mu bylo upřeno právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý (řádný) proces, zejména, že byl odňat svému zákonnému soudci a o jeho dovolání de facto rozhodl orgán, který k tomu nebyl žádným zákonem zmocněn, navíc způsobem, který zákon nezná. Stěžovatel argumentuje tím, že přípustnost a důvodnost dovolání musí posoudit k tomu příslušný soud (Nejvyšší soud) a že je povinností soudu prvního stupně věc Nejvyššímu soudu předložit podle ustanovení § 210 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř.

8. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

9. Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že dne 12. 12. 2008 bylo soudu doručeno vyrozumění soudního exekutora o zániku pověření k provedení exekuce, ve kterém sdělil, že zcela vymohl pohledávku oprávněného, její příslušenství a náklady exekuce. Ve vyrozumění exekutor dále uvádí, že exekuce byla soudním exekutorem provedena a provedením zanikla spolu s pověřením soudního exekutora k provedení exekuce. Zánikem exekuce zanikly i právní účinky všech exekučních příkazů, které byly v exekučním řízení vydány. Teprve poté, co exekuce ze zákona zanikla vymožením, bylo soudu dne 5. 1. 2009 doručeno dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým usnesení o nařízení exekuce potvrdil.

10. S ohledem na zánik exekuce byli účastníci řízení vyrozuměni soudem, že soud již nemůže rozhodovat o zaniklé exekuci a že z toho důvodu nebude věc dále postoupena Nejvyššímu soudu. Soud při tom vycházel mimo jiné i z usnesení Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 2745/07 ze dne 10. 9. 2008 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], kde se mimo jiné řešila otázka, zda po zániku exekuce vymožením může soud činit další úkony a další rozhodnutí ve věci. Vymožením jistiny i nákladů dle usnesení o nařízení exekuce skončí i exekuce dle § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dnem vymožení, soud proto již nebyl oprávněn ve věci rozhodovat. Městský soud v Brně vycházel z rozhodovací praxe Krajského soudu v Brně a má za to, že zanikne-li exekuce vymožením, nemůže soud činit další kroky ohledně exekuce zaniklé ze zákona, a tudíž ani předkládat věc s předkládací zprávou Nejvyššímu soudu. Pokud však stěžovatel reaguje na sdělení soudu a přes výše uvedené důvody trvá na předložení věci, Městský soud v Brně věc odvolacímu či dovolacímu soudu předloží.

11. V rámci repliky stěžovatel uvádí, že soud neobhájil, resp. nevysvětlil, o která zákonná ustanovení svůj postup opírá. Odkaz účastníka řízení na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2745/07 nepovažuje za případný, neboť Ústavní soud v tomto případě řešil otázku, zda je možné po zániku exekuce rozhodovat o návrhu na procesní nástupnictví na straně povinného. Stejně tak není možné o procesním nástupnictví rozhodnout v rámci nalézacího řízení, pokud toto řízení bylo pravomocně skončeno. To však nevylučuje dle názoru stěžovatele, aby proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v nalézacím řízení bylo podáno dovolání. Jinou otázkou, kterou však Ústavní soud nevyřešil, je dle stěžovatele otázka souladu platné právní úpravy exekučního řízení, která umožňuje skončit exekuční řízení vymožením exekuované pohledávky, přestože byl podán návrh na zastavení exekuce, s Ústavou a Listinou.

12. Ústavní soud sám dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něj upustil [ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
13. Ústavní soud se musel nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. V této fázi zejména zkoumal, zda byla dodržena lhůta 60 dnů pro její podání (ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), resp. zda je ústavní stížnost přípustná (ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu). Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 č. j. 20 Co 325/2008-61 bylo stěžovatelem podáno dne 5. 1. 2009. Dne 4. 3. 2009 obdržel stěžovatel vyrozumění Městského soudu v Brně, že věc nebude postoupena Nejvyššímu soudu, nato stěžovatel požádal o nápravu přípisem ze dne 16. 3. 2009, kdy mu bylo odpovězeno předsedou Městského soudu v Brně přípisem ze dne 26. 3. 2009. Stížnost byla podána dne 4. 5. 2009, tj. ve lhůtě 60 dnů.

14. Ústavní stížnost je důvodná.

15. Je základní premisou demokratického státu, že každý může činit vše, co mu zákon nezakazuje (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy; čl. 2 odst. 3 Listiny), zatímco stát (orgán státu) může činit jen to, k čemu je v zákoně zmocněn (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy; čl. 2 odst. 2 Listiny), tj. soud, jakožto orgán vykonávající státní moc, může činit jen to, k čemu je v zákoně zmocněn, proto musí postupovat způsobem definovaným zákonem a v mezích zákona.

16. Lze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že Městský soud v Brně nepostupoval v souladu s procesním předpisem (o. s. ř.), neboť právní úprava zvolený postup obecného soudu nezná. Pokud tedy městský soud rozhodl a oznámil stěžovateli, že jím řádně podané dovolání nepředloží Nejvyššímu soudu, postupoval v rozporu se zákonem, neboť k takovému rozhodnutí jej o. s. ř. neopravňuje.

17. Obecný soud může pouze odmítnout dovolání v případě, že by dovolání bylo podáno opožděně (srov. § 208 odst. 1 o. s. ř.), což se však v tomto případě nestalo. Městský soud v Brně tak nemůže posuzovat, zdali jde o přípustné dovolání či nikoli, příp. zdali bylo podáno osobou neoprávněnou, tuto pravomoc svěřuje o. s. ř. výlučně dovolacímu soudu (srov. § 209 o. s. ř.), kterým však Městský soud v Brně není.

18. K posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání je oprávněn dle o. s. ř. výlučně dovolací soud (Nejvyšší soud). Tím Ústavní soud nepředjímá, k jakému rozhodnutí v nastalé procesní situaci Nejvyšší soud dospěje, neboť by tím v rozporu s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu zasahoval do jeho rozhodovací činnosti. Je však nutno trvat na požadavku, aby podání účastníka nebylo odloženo, ale aby o něm bylo řádnou procesní formou rozhodnuto. Postup soudu prvního stupně, jenž přípisem vyrozuměl stěžovatele, že jeho dovolání Nejvyššímu soudu nepředloží, je zcela neakceptovatelný, neboť stěžovateli bere jakékoliv možnosti obrany, čímž se ocitá v rozporu s právem na spravedlivý proces.

19. S ohledem na všechny uvedené okolnosti shledal Ústavní soud, že postupem Městského soudu v Brně, kterým odmítl předložit řádně podané dovolání dovolacímu soudu, došlo k porušení základních práv stěžovatele, konkrétně k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, kdy příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v tomto případě o. s. ř.). Proto zakázal Ústavní soud Městskému soudu v Brně porušování těchto práv stěžovatele a přikázal Městskému soudu v Brně postup v souladu s o. s. ř., tj. aby dovolání stěžovatele předložil spolu s celým spisem Nejvyššímu soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.