IV. ÚS 1114/17
IV.ÚS 1114/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Kamily Jelínkové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. 33 Cdo 2893/2016-600, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 19 Co 248/2015-514, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 10. 2014, č. j. 120 C 64/2012-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně zamítl rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 120 C 64/2012-315, žalobu o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že původní žalobkyně nemohla na stěžovatelku platně postoupit pohledávku, neboť ta nikdy nevznikla a šlo tak o postoupení "nedluhu". Stěžovatelka (žalobkyně) nebyla aktivně legitimována k vymáhání sporné pohledávky, neboť finanční prostředky neposkytla vedlejší účastnici (žalované) původní žalobkyně Libuše Erbová, ale její syn Milan Hildebrand (dále jen "syn"), kterému matka přenechala dispoziční právo ke svému bankovnímu účtu, z něhož syn finanční částku převedl na vedlejší účastnici - svoji bývalou manželku. Syn daroval peníze vedlejší účastnici na vyrovnání dluhů, které vytvořil za dobu trvání manželství a které jeho bývalá manželka platila. Nalézací soud uzavřel, že nikdy nevznikl právní vztah mezi žalovanou a původní žalobkyní (respektive stěžovatelkou).

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 120 C 64/2012-315, rozsudek soudu nalézacího. Podle odvolacího soudu měl syn oprávnění s finančními prostředky na účtu matky bez omezení disponovat a sporné finanční prostředky převedl na vedlejší účastnici na základě ústní darovací smlouvy. Odvolací soud uvedl, že takové využití dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu osobou odlišnou od majitele se odráží do obsahu jejich právního vztahu a nezakládá práva a povinnosti mezi majitelem účtu a třetí osobou, jíž se plnění dostalo. Vedlejší účastnice (žalovaná) obdržela finanční prostředky jako dar, což vylučuje možný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení; žádná pohledávka mezi majitelkou účtu (matkou) a žalovanou nemohla vzniknout, a proto nemohla být ani platně postoupena na stěžovatelku.

Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. usnesením ze dne 31. 1. 2017, č. j. 33 Cdo 2893/2016-600, neboť napadený výrok odvolacího soudu nebyl založen na vyřešení dovolací otázky, kterou stěžovatelka vymezila.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, v níž namítá, že bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož obecné soudy nezodpověděly, z jakého důvodu přišla stěžovatelka o vlastnické právo k finančním prostředkům, aniž by učinila jakýkoliv právní úkon (jednání).
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům, zatímco Ústavní soud zkoumá, zda soudy v řízení postupovaly v souladu s ústavními právy stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces přitom neznamená, že je jednotlivci zaručeno právo na rozhodnutí podle jeho názoru.

Stěžovatelka ve značné míře opakuje svá tvrzení uplatněná v předchozím řízení před obecnými soudy, z ústavně právního pohledu však nepředkládá relevantní argumenty, které by byly způsobilé podpořit její námitky o porušení ústavně chráněných práv. Stěžovatelka zaměňuje právní vztah, který vznikl mezi synem původní žalobkyně a jeho bývalou manželkou na základě darovací smlouvy, s právním vztahem vzniklým mezi ní (její předchůdkyní) a synem, který na vedlejší účastnici převedl sporné finanční prostředky. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by přišla o vlastnické právo, aniž by učinila jakýkoliv právní úkon; opak je pravdou, neboť její předchůdkyně udělila svému synovi neomezené dispoziční právo k bankovnímu účtu, a právě na základě tohoto oprávnění byly finanční prostředky převedeny. Proto ani právní důsledky tohoto převodu nejsou záležitostí žalované, která není v právním vztahu vůči stěžovatelce.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu, což však samo o sobě předurčuje ústavní stížnost k neúspěchu. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy v řízení postupovaly ústavně konformním způsobem, provedly potřebné dokazování, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a vypořádaly se i s námitkami vznesenými stěžovatelkou. Právní hodnocení není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a v ústavně právní rovině nebylo porušeno žádné právo nebo svoboda stěžovatelky.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.