IV. ÚS 1114/12
IV.ÚS 1114/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podali nezl. P. V. a nezl. T. F. P., oba zastoupeni zákonnou zástupkyní H. P., právně zastoupeni JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011 č. j. 25 Co 534/2011-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. března 2012, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní ústavně zaručená práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo dle čl. 11 Listiny, včetně práva na rozmnožení majetku.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 22/2010 bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením ze dne 3. října 2011 č. j. 20 C 22/2010-46 zastavil řízení ve vztahu ke stěžovatelům z důvodu, že se nepodařilo odstranit jednu z podmínek řízení. Předmětem žaloby byl požadavek stěžovatelů na zaplacení částky 100 000,- Kč po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Obvodní soud konstatoval, že se nejedná o běžnou majetkovou záležitost a právní úkon vyžadoval schválení soudu ve smyslu ustanovení § 179 o. s. ř., přičemž souhlas opatrovnického soudu s podáním žaloby v daném případě doložen nebyl. Na základě odvolání, které podala zákonná zástupkyně stěžovatelů, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), usnesením napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že městský soud pro ně zcela překvapivě změnil právní posouzení věci, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje absenci souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby za odstranitelný nedostatek podmínek řízení, ale za neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, mající bez dalšího za následek zastavení řízení. Stěžovatelé rovněž upozornili na dle jejich názoru základní procesní vadu řízení, kdy podle rozhodnutí jiných obecných soudů obvodní soud vůbec neměl jednat s matkou stěžovatelů, ale ex offo stěžovatelům v řízení ustanovit kolizního opatrovníka s ohledem na kogentní úpravu § 37 odst. 2 zákona o rodině. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. II. ÚS 862/10.

Ústavní soud doručil ústavní stížnost městskému soudu, který ve svém vyjádření ze dne 16. dubna 2012 zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelům bylo vyjádření městského soudu doručeno dne 14. září 2012.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatelů, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se otázkou splnění podmínek řízení dle ustanovení § 103 o. s. ř. řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. Obvodní soud učinil dne 11. června 2011 výzvu k předložení souhlasu příslušného opatrovnického soudu s podáním žaloby popř. k doložení návrhu podaného u příslušného opatrovnického soudu s podáním této žaloby. Souhlas ani návrh ze strany zákonného zástupce stěžovatelů doloženy nebyly. Zákonný zástupce pouze soudu dne 21. června 2011 sdělil, že souhlas dodávat nebude, pokud by souhlasu bylo třeba, soud tuto podmínku měl zkoumat po podání žaloby a ze strany soudu se tak jedná pouze o nedůvodné prodlužování řízení. Obvodní soud podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení usnesením ze dne 3. října 2011 zastavil. Městský soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že povinností zástupkyně stěžovatelů bylo doložit pravomocné rozhodnutí, jímž opatrovnický soud příslušný právní úkon nezletilých již schválil a nikoliv doložit, že byl podán příslušnému opatrovnickému soudu návrh na schválení soudu s podáním žaloby.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které odvolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. K námitce stěžovatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, Ústavní soud uvádí, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností, neshledal v postupu tohoto soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace je možná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2804/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovateli citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť toto rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud již nepožadoval po P. V., která v mezidobí nabyla zletilosti, doručení řádné plné moci pro zastupování před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. října 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.