IV. ÚS 1114/10
IV.ÚS 1114/10 ze dne 26. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2010 o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, AK se sídlem Na Jarově 2425/4, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 čj. 6 Ads 97/2009-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 čj. 5 Ca 52/2006-28 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel popsal okolnosti, za kterých byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB, a namítl, že na rozhodování o kasační stížnosti v řízení, ve kterém se domáhal vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR, se podílel soudce JUDr. Bohuslav Hnízdil. Tentýž soudce byl členem senátu Vrchního soudu v Praze, který v roce 2001 posuzoval zákonnost propuštění stěžovatele ze služebního poměru a který správní žalobu podanou proti rozhodnutí ministra vnitra posoudil jako opožděnou a odmítl ji. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Nejvyšší správní soud výslovně označil, byť v jiném případu týkajícím se dodržení lhůty k podání správní žaloby proti rozhodnutí ve věcech služebního poměru, jako contra legem a ústavně nekonformní. Stěžovatel má tak za to, že jmenovaný soudce, resp. senát Nejvyššího správního soudu, nebyl při rozhodování v jeho věci nestranný.

Stěžovatel dále oponoval právním závěrům Nejvyššího správního soudu prezentovaným v napadeném rozhodnutí a s odkazem na novější judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu podrobně rozvedl důvody, na základě kterých zpochybnil, že jeho služební poměr skončil již dnem 3. 8. 1990.

Z napadeného rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Nejvyšší správní soud konstatoval nesprávné právní posouzení věci Městským soudem v Praze a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč shledal kasační stížnost žalovaného důvodnou, a rozhodl, jak shora uvedeno.
Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Z tohoto pravidla Ústavní soud sice připustil výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení); to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení, nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.

Pakliže tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, bylo třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť řízení v jeho věci dále pokračuje. I když napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je z hlediska formálního pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončeno soudní řízení správní; z toho plyne, že v jeho průběhu přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv [srov. též nálezy sp. zn. IV.ÚS 290/03, Sb. n. u. sv. 32 str. 321 (326), sp. zn. IV.ÚS 158/04 tamtéž sv. 37, str. 23 (31), či usnesení sp. zn. IV.ÚS 372/04, sp. zn. IV.ÚS 1865/09 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.