IV. ÚS 1111/12
IV.ÚS 1111/12 ze dne 18. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, AK se sídlem Starobranská 4, 787 01 Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2171/2011-458, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 10. 2010 č. j. 12 Co 235/2010-439 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 3. 2010 č. j. 16 C 270/2005-415 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se jako postupník restitučních nároků oprávněných osob domáhal žalobou proti žalovanému, Pozemkovému fondu České republiky, nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků v obci Šléglov ve smlouvě konkrétně označených a za podmínek v ní stanovených. Okresní soud v Šumperku po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že právo na převod pozemků stěžovateli zaniklo uplynutím zákonem stanovené lhůty. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu stran tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům obecně a v okolnostech daného případu, vědom si judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007), i ve vztahu ke stěžovateli. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že odvolací soud právně posoudil věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které nebyl důvod se odchýlit, a se soudem odvolacím se též shodl na závěru, že stěžovatelovo konání nasvědčovalo spíše komerčním cílům, neboť shromáždil restituční nároky, aniž by provozoval hospodářské aktivity související se zemědělskou výrobou, navíc všechny v době krátce před uplynutím lhůty, v níž je bylo možné uspokojit naturální restitucí.

V ústavní stížnosti se stěžovatel proti závěrům obecných soudů ohradil. Uvedl, že neprovozuje žádné komerční aktivity, je prost spekulativních úmyslů a v předmětné lokalitě se snažil získat pozemky do svého vlastnictví za podmínek zcela obvyklých i pro jiné subjekty. Poukázal na to, že v řízení náležitě odůvodnil pohnutky, které ho vedly k trvalému přesídlení do poměrně odlehlého místa a zahájení podnikatelské činnosti v zemědělství, k čemuž směřovalo jeho úsilí získat zemědělské pozemky do svého vlastnictví. Jeho snaha, hodnocená soudy jako spekulativní, se stěžovatele vážně dotkla a tvrzení uvedené v usnesení Nejvyššího soudu označil za rozporné se všemi provedenými důkazy; důvody rozhodnutí považoval za zjednodušené a nesouladné s jinými četnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, které obdobnou situaci hodnotily zcela odlišně. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3353/2011 ze dne 12. 1. 2012 a další rozhodnutí v něm uvedená s tvrzením, že soudy všech tří stupňů posuzovaly jeho věc v rozporu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i soudu Ústavního.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Za zásadní lze považovat nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), kterým zrušil ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu nezahrnul do zrušovacího výroku ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., tj. do 31. prosince 2005.

Právním názorem vyjádřeným v citovaném plenárním nálezu je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) i v projednávané věci.

Ústavnímu soudu je nicméně známa judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, a řada dalších v něm citovaná), podle které lze připustit výjimku z tzv. restituční tečky pro postupníky, kteří jsou soukromě hospodařícími zemědělci a cesí získali nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství; to i za situace kdy nerealizovali zemědělskou činnost osobně, ale např. zapojením v právnické osobě. Ústavně právní argumentace stěžovatele byla založena na přesvědčení, že jeho případ je právě takovou výjimkou. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit.

Při nalézání práva vychází soud z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, ve kterých jsou zjištěné skutkové okolnosti často specifické či netypické. Proto stěžovatelova námitka poukazující na případy postupníků, ve kterých soud zaujal opačný závěr než v jeho věci, nemohla sama o sobě vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z napadených rozsudků je totiž zřejmé, že Okresní soud v Šumperku provedl důkazy, jež vypovídaly o stěžovatelově podnikatelské činnosti v zemědělství, resp. o jeho úsilí zapojit se do ní, a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze; Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tento závěr dále rozvedl v tom smyslu, že ani specifika posuzované situace stěžovatele nezaložila podmínky pro možnou úvahu o výjimce, jíž stěžovatel dovolával.

Tam, kde obecný soud pracuje s podrobnostmi jednotlivého případu, je prostor pro zásah Ústavního soudu velmi omezený; zpravidla se tak děje tehdy, pokud v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu se obecný soud dopustí pochybení, jež má ve vztahu k postulátům spravedlivého procesu ústavně právní relevanci. Za takové lze považovat např. případy opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, nebo případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V projednávané věci Ústavní soud takové vady neshledal.

S kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo v rozporu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jeho usnesení vyplynulo, že dovolací soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu žádnou zásadně významnou právní otázku, stejně jako důvod pro případný výjimečný postup, a proto dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl. Přijatý závěr nelze považovat za svévolný či extrémně nepřiměřený, a proto Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, respektoval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.