IV. ÚS 111/17
IV.ÚS 111/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PhDr. Miroslavy Bajzíkové a RNDr. Ludmily Oliveriusové, obou zastoupených Mgr. Ing. Markem Vrbickým, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 291/24, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016 č. j. 24 Co 359/2015-293, doplněného usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č. j. 24 Co 359/2015-303, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 21 Cdo 4307/2016-368, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení dědického práva, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Stěžovatelky rovněž navrhují, aby Ústavní soud podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. 12 C 194/2014-159 určil, že žalobci Milan Mihalyák a Ján Mihalyák jsou dědici zůstavitele Oldřicha Oliveriuse a účastníky dědického řízení ve věci vedené Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 20 D 8/2014 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že Juditě Mihaľákové, zemřelé 16. 3. 2014, náleželo dědické právo po zůstaviteli Oldřichu Oliveriusovi (výrok I.) Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výrok II. a III.).

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zejména konstatoval, že pro dědické řízení po zůstaviteli je rozhodující určení dědického práva Judity Mihaľákové, a to na základě společně vedené domácnosti se zůstavitelem. Dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplývá, že zůstavitel žil s Juditou Mihaľákovou po dobu delší než jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a tato společná domácnost trvala i v době jeho smrti. Z těchto důvodů byla Judita Mihaľáková ke dni smrti zůstavitele jeho dědičkou vedle bratra zůstavitele. V souladu s tímto závěrem rozhodl, že soud prvního stupně věc zásadně správně skutkově i právně posoudil a jeho rozhodnutí změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že dovolací soud se nevypořádal s jejich argumenty zakládajícími přípustnost dovolání a jeho rozhodnutí je nedostatečně zdůvodněné a tedy nepřezkoumatelné. Tvrdí, že dovolací důvod je podrobně popsán v doplnění dovolání. Dovolací soud podle stěžovatelek zaštítil protiústavní aplikací § 243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. Stěžovatelky mají za to, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se požadavků na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudů a předvídatelnost a přezkoumatelnost rozhodování Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání s použitím tzv. stručného odůvodnění. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 849/16 stěžovatelky dále namítají, že dovolací soud rozhodl o jejich dovolání v nesprávném složení, neboť rozhodl předseda senátu, ačkoli by o něm měl rozhodovat v souladu s ustanovením § 243c odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 36c o. s. ř. senát.

Stěžovatelky dále nesouhlasí s výrokem dovolacího soudu o náhradě nákladů dovolacího řízení a tvrdí, že dovolací soud neodůvodnil vznik nároku na náhradu nákladů řízení ani jejich výpočet.

Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelky v podstatě opakují argumentaci předestřenou před civilními soudy. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas se závěrem, že zůstavitel žil s Juditou Mihaľákovou po dobu delší než jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a tato společná domácnost trvala i v době smrti zůstavitele. Podrobně polemizují s tímto závěrem a uvádějí řadu skutkových tvrzení, která by měla podpořit jejich názor, že uvedená podmínka existence společné domácnosti nebyla naplněna. Stěžovatelky dále namítají nesprávné provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Tvrdí, že odvolací soud provedl rozsáhlé doplnění dokazování v rozporu s § 213 odst. 4 věta za středníkem o. s. ř., kdy současně připustil zejména žalobcům uplatnění nových skutečností a důkazů v rozporu s § 205a ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud posoudil návrh ve výše vymezeném rozsahu, avšak porušení ústavně zaručených práv neshledal, civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, stěžovatelky se domáhají jeho přehodnocení v tom smyslu, že nebyla naplněna podmínka společné domácnosti zůstavitele s Juditou Mihaľákovou. Takovou pravomoc však Ústavní soud nemá. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů, nahrazovat jejich úvahy vlastními a přehodnocovat jejich řádně odůvodněné závěry.

Odvolací soud se námitkami stěžovatelek podrobně a řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým závěrům. Pečlivě odůvodnil svou konkluzi o tom, že zůstavitel žil s Juditou Mihaľákovou po dobu delší než jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a tato společná domácnost trvala i v době jeho smrti. Zabýval se i pobytem Judity Mihaľákové na Slovensku v druhé polovině roku 2013, kdy dospěl k závěru, že důvody pobytu byly zdravotní povahy a nelze činit závěr, že by se jednalo o ukončení partnerského vztahu. Odvolací soud v této souvislosti poukázal také na judikaturu Nejvyššího soudu, která připouští výjimky, za nichž zůstává vedena společná domácnost, i když důsledně nenaplňuje v daný okamžik všechny definované znaky. Mezi tyto výjimky patří právě dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodů léčení.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, nelze se ztotožnit s tvrzením o absenci odůvodnění, resp., že by z něj - vyjma odkazů na právní úpravu - nevyplývalo, z jakých důvodů dovolání odmítl. Nejvyšší soud postupoval podle § 243f odst. 3, věty první o. s. ř., podle kterého v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Konstatoval, že dovolání stěžovatelek odmítl podle § 243c odst. 1 věty první, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); a jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvedl také, že uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který připouští § 241a o. s. ř., spočívá v tom, že stěžovatelky vznesly výhrady proti správnosti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů, na jejichž základě odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že "zůstavitel Oldřich Oliverius žil s Juditou Mihaľákovou po dobu delší než jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a tato společná domácnost trvala i v době smrti zůstavitele"; namítaly vady řízení před soudy spočívající v tom, že soudy nevyjasnily okruh účastníků na straně žalobců a "oprávnění vystupovat za žalobce b)" a v tom, že odvolací soud provedl doplnění dokazování v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř.; a že při výslechu svědků v rozporu s ustanovením § 126 odst. 3 o. s. ř. "naznačoval odpovědi na položené otázky". Dospěl tak k závěru, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z uvedeného vyplývá, že odkaz stěžovatelek na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16 není případný. V posuzované věci dovolací soud stručně, leč srozumitelně uvedl důvody, pro které shledal dovolání stěžovatelek nezpůsobilým projednání vzhledem k vadám, kterými trpí.

Ústavní soud dodává, že při výroku o náhradě nákladů řízení postupoval dovolací soud podle § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého pokud bylo dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.