IV. ÚS 111/04
IV.ÚS 111/04 ze dne 19. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti I.Č., zastoupeného advokátem JUDr. S.D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 ve věci sp. zn. 23 Co 312/2003-181, a o návrhu na zrušení části ustanovení § 221 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a to ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a navrhuje zrušení rubrikované části § 221 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., (pozn.: ve znění účinném ke dni rozhodování Ústavního soudu se jedná o obsahově identickou část § 221 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatel se domnívá, že aplikací zmíněného ustanovení občanského soudního řádu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce vyjádřeného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. listopadu 2002 ve věci sp. zn. 8 C 136/2000 byla zamítnuta žaloba proti stěžovateli, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 2,478.000,-- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a Městský soud v Praze usnesením z 21. ledna 2004 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž současně nařídil, aby v následném řízení rozhodl jiný soudce. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu neexistuje možnost odvolání ani dovolání, a proto se stěžovatel rozhodl podat ústavní stížnost.

Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že řádně nepoučil účastníky podle § 15a občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., (dále jen "občanský soudní řád"), a že rozhodl po zbytečném opakování dokazování - bez nových skutkových zjištění na základě účelové záměny kvalifikace smlouvy o půjčce (§ 657 občanského zákoníku) za uznání dluhu (§ 558 občanského zákoníku). Podle názoru stěžovatele přitom právní závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Přes zmíněné výhrady však stěžovatel neargumentuje porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatel pouze zpochybňuje skutečnost, že odvolací soud toliko z důvodu odlišného právního závěru vyvodil závažnou vadu řízení, na jejímž základě přikázal věc k projednání jinému soudci. Stěžovatel se přitom domnívá, že jiný právní názor nelze považovat za závažnou vadu řízení a nemůže proto představovat důvod pro odnětí věci zákonnému soudci. Stěžovatel navíc tvrdí, že při teleologickém výkladu daného ustanovení může odvolací soud rozhodnout o změně senátu (samosoudce) až poté, kdy ve věci rozhoduje podruhé (v rámci v pořadí druhého odvolacího řízení). Podle stěžovatele je přitom opačná interpretace zjevně nesprávná, neboť nejen degraduje funkci soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, ale hlavně umožňuje libovůli soudu zasahovat do základního práva na zákonného soudce. Vágnost a neurčitost pojmu "závažné vady" považuje stěžovatel za protiústavní, neboť odporuje čl. 38 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel se cítí poškozen rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo aplikací právního termínu "závažné vady" nedůvodně zasaženo jeho právo na zákonného soudce. Při chybějící judikatuře a poměřujících kritériích by se dle stěžovatele toto ustanovení mělo vykládat restriktivně, odvolací soud nicméně použití ustanovení jen velmi stručně odůvodnil, přičemž vycházel převážně z faktu jiného právního názoru na podstatu sporu. Stěžovatel argumentuje taktéž dostupnou judikaturou, ve které podle jeho vyjádření neexistuje obdobný případ, kdy by odvolací soud použil napadenou část § 221 odst. 3 občanského soudního řádu a nařídil, aby ve věci rozhodl jiný senát či samosoudce.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, k vyjádření.

Městský soud v Praze ve vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, které ve srovnání s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřineslo do řízení před Ústavním soudem zásadně nové skutečnosti, nejprve připomenul, že nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do práva na zákonného soudce, neboť v případě aplikace § 221 odst. 3 občanského soudního řádu byla příslušnost soudce stanovena zákonem a aplikací tohoto ustanovení proto v daném případě ústavně zaručené právo na zákonného soudce nemohlo být zasaženo. Městský soud v Praze dále zdůraznil, že při aplikaci § 221 odst. 3 občanského soudního řádu nespatřoval závažnou vadu řízení v pouhém vyslovení jiného právního názoru, ale v důvodech, které uvedl v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. Současně poukázal na skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nedávalo odvolacímu soudu podklad pro to, aby mohl ve věci rozhodnout, neboť úvahy nalézacího soudu se nevztahovaly k problematice v řízení uplatňovaného nároku a šly nad rámec toho, co bylo předmětem řízení. K takovému pohledu je dle vyjádření Městského soudu v Praze odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti oprávněn a byl též oprávněn toto vyjádřit svým rozhodnutím. K použití § 221 odst. 3 občanského soudního řádu odvolací soud konkrétně uvedl, že "závažnou vadu soudu I. stupně odvolací soud spatřoval především v tom, jak soud I. stupně opomenul závěry znaleckého posudku, a to k jakým závěrům sám došel. Navíc zadání otázek znalci soudem I. stupně je zavádějící...". Kromě odlišnosti posouzení charakteru smlouvy o půjčce, respektive chápání praktických důsledků reálného kontraktu, vytkl odvolací soud soudu první instance i skutečnost, že se nevypořádal s námitkou promlčení. Na tomto pochybení nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani fakt, že nalézací soud žalobu zamítl z jiného důvodu. Stěžovatelem tvrzenou možnost libovůle v rozhodnutí odvolacího soudu proto Městský soud v Praze ve svém vyjádření kategoricky odmítl.

Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud uvádí, že při projednání předmětného návrhu měl na paměti ústavní princip nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy České republiky, z něhož mimo jiné plyne zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v § 132 občanského soudního řádu, což současně znamená, že Ústavní soud není oprávněn k novému hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, vyjma těch případů, kdy by zjistil, že byly současně porušeny ústavní garance. Současně Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod. Jinými slovy ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod, která je důvodem k poskytnutí ochrany v řízení před Ústavním soudem (viz též nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 17, str. 123 a násl., nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 108/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 60, str. 165 a násl.).

Případné pochybnosti o porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ovšem odůvodňuje přezkoumání napadeného rozhodnutí nezávislého soudu, neboť soud - jakožto orgán veřejné moci - má povinnost aplikovat zákonná ustanovení pouze v rámci ústavních limitů. Základní právo na zákonného soudce není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. Ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 155, str. 423 a násl., nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 232/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 15, str. 101 a násl.).

V případě stěžovatelem napadeného ustanovení je třeba připomenout, že se i zákonodárce vyjádřil v důvodové zprávě k novele občanského soudního řádu zákonem č. 59/2005 Sb., k určité problematičnosti napadeného ustanovení z hlediska ústavněprávních garancí, poukázal však na to, že tento institut v právním řádu existuje po delší dobu a definitivní vyřešení případných nedostatků spojených s jeho aplikaci ponechal eventuální předpokládané rekodifikaci občanského práva procesního. Zákonodárce již při zavedení tohoto institutu novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., podmiňoval použití tohoto ustanovení odůvodněností daného případu. Aplikaci tohoto institutu přitom zákonodárce předpokládal pouze na základě restriktivního výkladu, aby docházelo k minimálním zásahům do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. V důvodové zprávě zákonodárce podmínil použití tohoto ustanovení skutečností, že důvod zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně měl charakter závažné (tedy nikoli běžné) vady a navíc zdůraznil, že postoupení není ani v těchto případech na místě vždy - pouze tehdy, když podle úsudku odvolacího soudu podepřeného konkrétními skutečnostmi je zde důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Napadené ustanovení bylo začleněno do právního řádu odůvodněně, aby plnilo zákonodárcem sledovaný účel, současně však s vědomím, že kvůli možnému ohrožení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce musí být soudy vykládán ústavně konformně a k jeho použití může být přikročeno pouze výjimečně.

Ústavní soud je toho názoru, že aplikace § 221 odst. 3 občanského soudního řádu by mohla při příliš extenzivním výkladu způsobit zásah do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce, současně však má na mysli zásadu, že výklad termínu "závažná vada" přísluší výhradně obecným soudům. V případě, kdy obecný soud dostatečně a smysluplně použití § 221 odst. 3 občanského soudního řádu odůvodní, není v kompetenci Ústavního soudu jakkoli rozporovat užití tohoto institutu, který představuje zákonnou výjimku v intencích ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Soubor důvodů, které obecný soud - byť stručně - uvedl již v odůvodnění napadaného rozhodnutí, jsou přesvědčivé a podle názoru Ústavního soudu mají vést k řádnému a objektivnímu zjištění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem.

Za této situace může Ústavní soud pouze přezkoumat, zda postup obecného soudu nevybočil z ústavně zaručených mezí. V této souvislosti je třeba připomenout, že občanský soudní řád používá v řadě svých ustanovení nejrůznější spojení s termínem "vada", přičemž "vada, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci" patří bezesporu mezi nejzávažnější ze seznamu možných "vad". Navíc je třeba připomenout i tu skutečnost, že podle úsudku odvolacího soudu, zde existovala obava, zda by řízení probíhalo a skončilo zákonným způsobem, pokud by se konalo před týmž samosoudcem. Podle názoru Ústavního soudu je proto možno považovat za zcela legitimní, jestliže Městský soud v Praze podřadil vady popsané v odůvodnění svého rozhodnutí pod zákonný termín "závažné vady" a z toho důvodu přikázal věc k projednání jinému soudci téhož soudu prvního stupně. Dle mínění Ústavního soudu důvody, které vedly odvolací soud k aplikaci § 221 odst. 3 občanského soudního řádu, je možno podřadit pod "závažné vady řízení", které představují zákonnou výjimku v mezích ústavně garantovaného práva na zákonného soudce (srov. též nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 293/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 11, str. 71 a násl., nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 90/95, Sbírka nařízení a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 82, str. 271 a násl.).

Pokud jde o námitku, že odvolací soud je oprávněn nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), až v pořadí druhém odvolacím řízení, nemá tento závěr oporu v textu právní úpravy. Argumentace teleologickým výkladem postrádá bližší odůvodnění, v čem konkrétně by (byť implicitní) vyjádření tohoto účelu mělo spočívat. Za této situace proto nemůže Ústavní soud na tuto otázku blíže reagovat. Podle názoru Ústavního soudu je třeba podotknout, že teleologický výklad je obecně akceptován jako doplňková metoda výkladu, jejíž použití je na místě za situace, kdy především jazykový výklad nevede k jednoznačnému závěru o obsahu právního pravidla. Obsah § 221 odst. 3 občanského soudního řádu je z hlediska jazykového dle názoru Ústavního soudu jasný a nerozporný a úvaha o vyšší míře povinností by byla úvahou praeter legem. Adresátem napadené právní normy je na prvním místě soud a právě jeho postavení by bylo nejisté za situace, kdyby měl dovozovat přípustnost uvedeného postupu až ve druhém odvolacím řízení. Chtěl-li zákonodárce takovou možnost vyjádřit, měl tak učinit výslovně. Opačný přístup by byl spojen s právní nejistotou, a to nejen na straně soudu, ale také na straně druhého účastníka řízení. Ustanovení § 221 odst. 3 občanského soudního řádu není sankčním oprávněním odvolacího soudu, byť tak může být subjektivně pociťován, ale prostředkem k zajištění realizace efektivní ochrany práva v civilním řízení soudním. Proto Ústavní soud předesílá, že výklad § 221 odst. 3 občanského soudního řádu by měl být proveden v duchu premis, které Ústavní soud již mnohokráte v minulosti vyjádřil ve vztahu ke garancím spravedlivého procesu.

Řízení o ústavní stížnosti, byť je spojeno rovněž s návrhem na zrušení právního předpisu či jeho části, je prostředkem konkrétní kontroly ústavnosti. Ústavní soud tedy v prvé řadě zkoumá "zneužití" konkrétního zákonného ustanovení v posuzovaném případě, nikoliv jeho "zneužitelnost". Zneužitelnosti konkrétního ustanovení lze předejít právě ústavně konformním výkladem, kterému ve své judikatuře Ústavní soud dává obecně přednost před zrušením napadeného ustanovení. V posuzovaném případě však Ústavní soud - s ohledem na vyslovené závěry - neshledal zneužití § 221 odst. 3 občanského soudního řádu a v jeho aplikaci vidí prostředek efektivního dosažení cíle občanského soudní řízení - spravedlivou a účinnou ochranu právům. Za této situace proto Ústavní soud považuje postup Městského soudu v Praze za projev jeho autonomního rozhodování.

Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a ve smyslu § 42 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení části ustanovení § 221 odst. 3 občanského soudního řádu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.