IV. ÚS 1097/09
IV.ÚS 1097/09 ze dne 8. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ATLANTIK finanční trhy, a. s., Vinohradská 230, Praha 10, právně zastoupené advokátem Mgr. Radkem Pokorným, Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. 8 Afs 2/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2008 č. j. 2008/1671/110 nařídila Bankovní rada České národní banky obnovu správního řízení vedeného s žalobcem pod sp. zn. 51/So/21/2006 o uložení pokuty 4.000.000,- Kč za porušení povinnosti poskytovat investiční služby s odbornou péčí a povinnosti vést náležitě deník obchodníka s cennými papíry, ukončeného rozhodnutím Bankovní rady ze dne 5. 4. 2007 č. j. 2007/1366/110, neboť důkazy provedené v původním řízení se ukázaly nepravdivými a na novém řízení je veřejný zájem. Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2008 č. j. 2008/2023/110 Bankovní rada zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí o nařízení obnovy řízení. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 7 Ca 258/2008 odmítl. Městský soud konstatoval, že napadené správní rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť rozhodnutí o nařízení obnovy řízení není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")., jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti vyloučil z přezkumu rozhodnutí o nařízení obnovy, suploval povinnost Městského soudu v Praze řádně odůvodnit výrok napadeného rozhodnutí, které bylo jinak nepřezkoumatelné, nezabýval se konkrétními argumenty stěžovatelky a svůj rozsudek tak řádně neodůvodnil. Stejně tak se Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku dotčené kasační stížnosti. K nařízení obnovy řízení došlo navíc bez splnění zákonných požadavků.

Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí o nařízení obnovy řízení se zásadním způsobem dotklo jejího hmotně právního postavení a rozhodnutí o obnově řízení je tak přezkoumatelné ve správním soudnictví. Stěžovatelka poukazuje na neudržitelnost takové interpretace § 65 odst. 1 s. ř. s., jež omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závažně určil. Přitom nejde o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se podle tvrzení žalobce v žalobě negativně projevil v jeho právní sféře. Rozsudek Nejvyššího správního soudu má zásadní důsledky na postavení stěžovatelky. Tím, že potvrzuje vyloučení přezkumu Rozhodnutí o nařízení obnovy, ponechává stěžovatelku zcela bez zákonných možností obrany a vystavuje ji veškerým nepříznivým důsledkům tohoto rozhodnutí, zejména narušení právní jistoty stěžovatelky a opětovnému obnovení všech práv a povinností stěžovatelky jako účastnice obnoveného správního řízení. Stěžovatelka ve svém návrhu dovozuje zásah ze strany soudních orgánů jednak v rovině hmotněprávní a jednak v rovině procesněprávní. Dle náhledu stěžovatelky neměly být závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu aplikovány, neboť dopadají na zcela odlišné situace. Stěžovatelka spatřuje hlavní zásah do svých práv především ve faktickém zpochybnění jistoty svého hmotněprávního postavení, protože její hmotná práva jsou dotčena v nově probíhajícím sankčním řízení. Na základě povolení obnovy řízení vznikají stěžovatelce nové povinnosti vyplývající z jejího postavení, jakožto účastnice řízení. Stěžovatelka upozorňuje též na otázku své dobré pověsti a faktický důvod k zahájení správního řízení. Nejvyšší správní soud měl rozhodnutí městského soudu zrušit již z toho důvodu, že není řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Městský soud neodkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ale své závěry jeho kritérii poměřil. Stěžovatelka odkazuje ve svém návrhu též na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou např. rozhodnutími sp. zn. IV. ÚS 128/05, III. ÚS 103/99, III. ÚS 84/94, I. ÚS 403/03, I ÚS 593/04.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dospěla k závěru, že v narativní části nastíněným postupem došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle ustanovení čl. 36 Listiny. S uvedeným právním názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť podle jeho konstantní judikatury je právo na spravedlivý proces porušeno teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace ovšem v posuzovaném případě nenastala.

Stěžovatelka ve svém návrhu brojí především proti té skutečnosti, že obecné soudy nepovažovaly rozhodnutí o povolení obnovy řízení za právní akt, jímž dochází k zásahu do jejich práv a povinností. Touto námitkou se ve svém rozhodnutí zabýval náležitě již Nejvyšší správní soud vycházející ze stanoviska svého rozšířeného senátu, na něž lze v dalším odkázat.

Právní závěry prezentované Nejvyšším správním soudem jsou dle náhledu Ústavního soudu ústavně konformní a není třeba se od nich jakkoli odchylovat. Nejvyšší správní soud ve svém stanovisku, na které stěžovatelka ostatně strukturou své argumentace navázala, dospěl k závěru, že je vždy třeba zkoumat, zda tu jsou nějaká práva, do nichž mohlo být rozhodnutím o obnově řízení zasaženo či nikoliv. Tato práva pak mohou být ať již povahy hmotněprávní či procesněprávní (stěžovatelka v podstatě ani nenamítá, že v řízení o obnově řízení došlo k porušení jejích procesních práv). Původní správní rozhodnutí bylo sankční povahy a stěžovatelka jej vykonala. Nejedná se tedy o případ, kdy by mohlo dojít k ohrožení práva, založeného původním správním rozhodnutím. Jinými slovy v tomto konkrétním případě nelze považovat povolení obnovy řízení za negativní zásah do právní sféry stěžovatelky, neboť jím samotným nejsou její práva ohrožena. Teprve v novém správním řízení se bude rozhodovat o právech a povinnostech stěžovatelky, přičemž v okamžiku povolení obnovy řízení není žádnému účastníku zřejmé, v jaký závěr obnovené správní řízení vyústí. Samotné zahájení či probíhání správního řízení přitom nelze vnímat jako jev negativní. Namítá-li stěžovatelka, že obnovou správního řízení dochází ke zpochybnění její právní jistoty, lze jí dát částečně za pravdu, nicméně obnova řízení představuje vždy zákonem předvídaný postup a již v době původního rozhodnutí správního orgánu jsou účastníci srozuměni s tím, že při naplnění zákonem stanovených podmínek může k obnově řízení dojít. Nelze tedy přistoupit na argumentaci stěžovatelky, že by obnovou správního řízení došlo k zásadnímu zpochybnění její právní jistoty. Navíc obnova řízení sama o sobě neznamená, že ke změně práv a povinností účastníka řízení ve svém konečném výsledku skutečně dojde.

Namítá-li stěžovatelka nedostatečné odůvodnění usnesení městského soudu, nutno uvést, že toto rozhodnutí není ve stížnostním petitu napadáno a Nejvyšší správní soud se s hodnocením odůvodnění usnesení městského soudu vypořádal ústavně konformním způsobem a případně jej dále argumentačně rozvinul.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.