IV. ÚS 1076/12
IV.ÚS 1076/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, AK se sídlem Zelený Pruh 1650/99, 140 02 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011 č. j. 25 Co 458/2009, 25 Co 430/2010-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 č. j. 25 Co 458/2009-145, 25 Co 430/2010, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2009 č. j. 15 C 4/2002-91 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2010 č. j. 15 C 4/2002-114 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20. 3. 2012 podanou téhož dne k poštovní přepravě se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení úroků z prodlení.

Stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém žádal, aby mu žalovaná obchodní společnosti Jídelní a lůžkové vozy, a. s., u které v průběhu zaměstnání utrpěl pracovní úraz, zaplatila úroky z prodlení, jež mu náležely z již přiznaných a uspokojených nároků (bolestné, ztížení společenského uplatnění, renta). Jeho žalobě však Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl jen zčásti, o odvolání Městský soud v Praze podle stěžovatele nerozhodl v celém rozsahu, a proto žádal doplnění rozsudku. Městský soud v Praze však návrh zamítl z důvodu zmeškání zákonné lhůty. Soud též dodal, že k podání odvolání do vyhovujících výroků I., III. a V. rozsudku soudu prvního stupně nebyl stěžovatel legitimován. Tomuto závěru stěžovatel oponoval s poukazem na to, že nalézací soud jeho žalobě vyhověl jen zčásti. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl i nepřiměřeně dlouhou dobu, po kterou byla jeho věc projednávána, neboť od podání návrhu na zahájení řízení v lednu 2002 až do zamítnutí návrhu na vydání doplňujícího rozsudku uplynulo více než deset let.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 4/2002 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 č. j. 25 Co 458/2009-145, 25 Co 430/2010 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v zamítavém výroku o částce 30 596 Kč s příslušenstvím (II.), v zamítavém výroku o částce 289 912 Kč s příslušenstvím (IV.), ve výroku o náhradě nákladů řízení (VII.), ve výroku o soudním poplatku (VI.) a potvrdil doplňující rozsudek ve výrocích o věci samé (I., II.). Rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen dne 1. 7. 2011 (viz doručenka č. l. 148) a téhož dne nabyl právní moci. Stěžovatel podal Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na vydání doplňujícího rozsudku dne 16. 8. 2011 (č. l. 150). Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl s poukazem na ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř., podle kterého platí, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení ... může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011 č. j. 25 Co 458/2009, 25 Co 430/2010-160 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti proti němu směřující.

Jak vyplynulo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 4/2002, stěžovatel podal návrh na doplnění rozsudku Městského soudu v Praze dne 16. 8. 2011, ačkoliv tak měl učinit v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, tj. nejpozději dne 16. 7. 2011. Návrh tedy neuplatnil včas a za takové situace nelze Městskému soudu v Praze vytknout, že se jím věcně nezabýval a zamítl ho. Ústavní soud v tomto směru připomíná obecnou zásadu soukromého práva, podle které je na účastnících sporu, aby pečlivě vážili, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí v souladu s hmotnými i procesními normami usilovat o ochranu svých práv (vigilantibus iura scripta sunt).

Konstatování Městského soudu v Praze ohledně aktivní legitimace stěžovatele k podání odvolání do (zčásti) vyhovujících výroků Ústavní soud ponechal stranou jako nadbytečné, neboť z odůvodnění napadeného usnesení bylo zcela zřejmé, že návrh na doplnění rozsudku byl zamítnut z důvodu zmeškání lhůty.

Za dané situace bylo řízení ve věci samé ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, který byl stěžovateli doručen dne 1. 7. 2011.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Byla-li ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 č. j. 25 Co 458/2009-145, 25 Co 430/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2009 č. j. 15 C 4/2002-91 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2010 č. j. 15 C 4/2002-114 podána až dne 20. 3. 2012, stalo se tak zjevně po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Námitku stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky soudního řízení, Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť byla uplatněna v již skončené věci. Průtahy v řízení, představující tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, lze ústavní stížností účinně napadnout, jen pokud je aktuální, respektive stále trvá. Ústavní stížnost směřující proti pravomocnému rozhodnutí pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě by mohla být důvodná pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, protože jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97 ze dne 16. 10. 1997, U 16/9 SbNU 445). Nic takového však stěžovatel netvrdil, navíc, jak shora uvedeno, ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci byla podána pozdě. Ústavní soud proto jen dodává, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, byla do právního řádu vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.