IV. ÚS 107/04
IV.ÚS 107/04 ze dne 5. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 107/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 631/2002-236 ze dne 16. 12. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 631/2002-236 ze dne 16. 12. 2003, jímž bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 18 Co 380/2001-213 ze dne 8. 3. 2002. Napadeným rozsudkem byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy ČR.

Porušení svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Ústavní stížnost směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, které považuje za nesprávné a nespravedlivé, protože způsobem rozhodnutí o věci samé byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje především v odmítnutí dovolání ve vztahu k výrokům odvolacího soudu o částkách 105.177,70 Kč a 14.171,- Kč. Jedná se o výklad mezí dovolání. Již z textu opravného prostředku mělo být dovolacímu soudu zcela zřejmé, že napadá pouze výrok odvolacího soudu o přísudku částky 150.000,- Kč. Výrok o plnění úroků z prodlení do částky 14.171,- Kč vychází ze shodného základu (jde o plnění z téže smlouvy o dílo), a proto dovolací soud neměl podklad pro závěr, že jde o výrok se samostatným skutkovým základem a tudíž k odmítnutí dovolání podle § 237 odst. 2a o.s.ř. Pokud jde o výrok dovolacího soudu o zrušení rozsudku odvolacího soudu k dovolání 3.vedlejšího účastníka, je zřejmé, že úvahy dovolacího soudu jak ve vztahu k tvrzení o předání díla, tak i ve vztahu k jednání jeho bratra neodpovídají platné právní úpravě. Ze žádného z důkazů nevyplývá, že by stěžovatelův bratr s ním byl v pracovním nebo obdobném vztahu a že by byl pověřen určitou činností při provozování podniku. K "dovození podmínek" aplikace § 15 obchodního zákoníku musí mít soud prokázáno, že mezi podnikatelem a "pověřenou osobou" byl nějaký vztah obchodního práva založen. V projednávané věci tomu tak nebylo. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu o předání stavby, pokud je zřejmé, že základní parametry předání měly být doplněny až v budoucnu. Kritizuje i argumentaci dovolacího soudu, která se týkala rozsahu důsledků vadného označení obchodního jména ve faktuře.

Dále stěžovatel namítá, že "nelze svazovat meze rozhodovací pravomoci" odvolacího soudu takovým způsobem, jak to v odůvodnění učinil dovolací soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty. Stěžovatel je konečně přesvědčen, že při náležitém posouzení věci nebyly dány podmínky k vyhovění dovolání vedlejšího účastníka a tedy ani ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, uvedeném ve III. výroku napadeného rozsudku. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.

II.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výhrady stěžovatele do výroku, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba o zaplacení částky 105.777,70 Kč zamítnuta, nejsou důvodné již proto, že jeho dovolání nepochybně směřovalo i do tohoto výroku. Námitku vůči výroku, jímž bylo odmítnuto dovolání do potvrzujícího výroku odvolacího soudu ohledně částky 14.711,- Kč, nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám, jimiž stěžovatel polemizuje se závěry dovolacího soudu při výkladu ustanovení § 301 obchodního zákoníku, poukazuje dovolací soud rovněž na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně jako nedůvodná zamítnuta.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 78/98 vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba na zaplacení částky ve výši 329.284,- Kč jako smluvní pokuty s 18 % úrokem z prodlení ze smlouvy o dílo a na zaplacení částky 14.171,- jako úroku z prodlení s 18 % úrokem z prodlení a na zaplacení nákladů řízení. Šlo o nároky z titulu provedení malířských prací. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem č.j. 4 C 78/98-79 ze dne 25. 6. 1999 žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobci zaplatit soudní poplatek (výrok III). Tento soud ze zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobce stěžovateli nikdy řádně dílo nepředal, protože nebylo sjednáno, že za stěžovatele může jednat jeho bratr, a proto zápis o převzetí sepsaný s bratrem stěžovatele nemá právní význam. Dále soud I. stupně uznal námitku stěžovatele, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo není zcela přesné a určité. Dovodil rovněž, že žalobci nepřísluší ani úrok z prodlení ve výši 14.171,- Kč, protože stěžovatel se nemohl dostat do prodlení se zaplacením ceny díla, jestliže dílo nebylo řádně předáno. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 26 Co 467/99-107 ze dne 23. 3. 2000 rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a II. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve výroku III. rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně si učinil nesprávný právní závěr v otázce, zda dílo bylo stěžovateli předáno, i v otázce ujednání smluvní pokuty; soud I. stupně prý nedostatečně zhodnotil provedené důkazy a žalobce zůstal důkazně nečinný. Dále odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že se nezabýval otázkou, kdy vlastně měla splatnost ceny díla nastat. Odvolací soud navíc vyslovil svůj právní názor na platnost ujednání smluvní pokuty, neboť dospěl k závěru, že toto ujednání účastníků smlouvy o dílo netrpí vadou, spočívající v jeho neurčitosti.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou po dalším řízení rozsudkem č.j. 4 C 78/98-195 ze dne 30. 3. 2001 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 255.777,70 Kč s 15,5 % ročním úrokem z prodlení (výrok I), ve zbývající části žalovaného nároku co do částky 73.506,30 Kč s 18 % úrokem z prodlení a co do dalšího 2,5 % úroku z prodlení z částky 255.777,70 Kč žalobu zamítl (výrok II), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 14.171,- Kč (výrok III), v části žalovaného nároku co do 18% úroku z prodlení z částky 14.171,- Kč žalobu zamítl (výrok IV) a uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok V). V odůvodnění rozhodnutí - v souladu se závěry zrušujícího usnesení odvolacího soudu - uvedl, že ujednání o smluvní pokutě bylo platně sjednáno. Dále pak z provedeného dokazování dovodil, že dílo bylo řádně předáno, protože stěžovatel s ním dále nakládal a předal ho firmě, pro kterou uvedenou zakázku zajišťoval, aniž by sám vůči žalobci uplatnil nějakou reklamaci na provedení díla. Dále se zabýval vznikem povinnosti zaplatit cenu díla; dovodil, že pokud byl ve smlouvě sjednán pevný termín zaplacení ceny díla, byl stěžovatel povinen ve sjednaném termínu dílo zaplatit a nestalo-li se tak, měl žalobce právo na majetkovou sankci, tedy na smluvní pokutu. Dále posuzoval, zda smluvní pokuta není vzhledem k námitkám stěžovatele v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru zápornému; stěžovatel svá tvrzení řádně neprokázal. Soud I. stupně však usoudil, že vzhledem k výši smluvní pokuty jsou dány důvody pro použití moderačního práva soudu umožňujícího její snížení. Předmět smlouvy o dílo byl dílem zastupitelným, "nešlo ani o nijak významnou hodnotu ceny díla". Smluvní pokuta ve výši 1 % denně z dlužné částky by v případě ročního plnění představovala více než 3,5 násobek sjednané ceny z vlastní ceny díla. Žalobce rovněž neprokázal, že by mu pozdním zaplacením ceny díla vznikla konkrétní škoda. Soud I. stupně z toho dovodil, že přiměřenou smluvní pokutou je pokuta rovnající se sjednané ceně díla, tedy částce 255.777,70 Kč. Dále odůvodnil své rozhodnutí o výši přiznaných úroků z uvedené částky, dále rozhodnutí o přiznaném úroku z prodlení se zaplacením ceny díla (částky 14.171,- Kč) a rozhodnutí o zamítnutí žaloby na úroky z úroků, protože by se přiznáním dalších úroků evidentně zvyšoval už přiznaný a žalobci náležející úrok z prodlení, k čemuž není žádný právní podklad.

Stěžovatel podal odvolání do výroku I, III a V. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 18 Co 380/2001-213 ze dne 8. 3. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I co do částky 150.000,- Kč s 15,5% úrokem z prodlení (výrok I.1), leč změnil tento výrok tak, že co do další částky 105.777,70 Kč žalobu zamítl (výrok I.2), potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku III o povinnosti stěžovatele zaplatit částku 14.171,- Kč (výrok II), změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti nahradit náklady řízení (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). V odůvodnění se zabýval spornou otázkou předání díla a dospěl ke shodnému závěru se soudem I. stupně, tedy že dílo bylo žalobcem předáno. Usoudil však, že soud I. stupně nedostatečně využil moderačního práva na snížení smluvní pokuty. Snížení má vycházet z hodnoty a významu zajišťované povinnosti, přičemž může být provedeno až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. V projednávané věci však žalobce netvrdil, že by mu opožděným zaplacením za provedené práce vznikla jakákoliv újma. Odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace se mu jeví smluvní pokuta jako nepřiměřeně vysoká i v té částce, na kterou ji soud I. stupně snížil. Žalovaný za provedené práce zaplatil, i když opožděně, a žalobce tímto prodlením žádnou škodu neutrpěl. Zaplacením smluvní pokuty se tak žalobci dostane jen navýšení toho plnění, na které by měl nárok, kdyby stěžovatel plnil včas. Proto za přiměřené považoval snížení smluvní pokuty na částku 150.000,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali dovolání oba účastníci řízení. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 32 Odo 631/2002-236 ze dne 16. 12. 2003 odmítl dovolání stěžovatele směřující proti výroku odvolacího soudu I.2 a II a zamítl jeho dovolání proti výroku odvolacího soudu I.1, III a IV. Nejvyšší soud však k dovolání žalobce zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I.2, III a IV a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku - ve vztahu k dovolání stěžovatele - uvedl: k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Protože odvolací soud ve výroku I.2 rozhodl ve prospěch stěžovatele (žalobu co do částky 105.777,70,- Kč zamítl), dovolací soud v tomto rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl. Dovolání stěžovatele proti výroku II (povinnost stěžovatele zaplatit částku 14.171,- Kč) pro jeho nepřípustnost podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. rovněž odmítl. Tímto výrokem bylo rozhodnuto o nároku se samostatným skutkovým základem (uvedená částka představuje kapitalizované úroky z prodlení požadované z titulu pozdní úhrady ceny díla) a jeho výše nedosahuje limitů uvedených v citovaném ustanovení. Ve vztahu k výroku I.1 odvolacího soudu (potvrzující výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč) dovolání zamítl jako nedůvodné. Dovolací soud považoval za správný závěr odvolacího soudu, že žalobce dílo stěžovateli předal a splnil tak podmínku pro vznik nároku na zaplacení jeho ceny; tento svůj závěr velmi podrobně odůvodnil. K dovolání žalobce zrušil pak Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I.2 (zamítnutí žaloby co do částky 105.777,70 Kč) a v navazujících výroku III a IV s odůvodnění, že odvolací soud při aplikaci moderačního práva při snížení smluvní pokuty nesprávně aplikoval ustanovení § 301 obchodního zákoníku.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podanou ústavní stížností napadl stěžovatel všechny výroky rozsudku dovolacího soudu; z argumentace ústavní stížnosti je však zřejmé, že napadá především ten výrok dovolacího soudu (bod III rozsudku), jímž byl k dovolání žalobce zrušen výrok odvolacího soudu o zamítnutí žaloby do částky 105.777,70 Kč a navazující výrok o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k uvedené námitce tedy Ústavní soud konstatuje, že tímto výrokem byla část rozsudku odvolacího soudu zrušena a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Je nutno dovodit, že v této části je ústavní stížnost podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepřípustná protože v tomto rozsahu ještě nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje. Vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu nebylo totiž v této části řízení před odvolacím soudem ukončeno. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro jeho nepřípustnost odmítl.

Ze stejného důvodu pak Ústavní soud musel odmítnout i tu část ústavní stížnosti, která směřovala proti výroku dovolacího soudu, pokud jím bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti výroku III a IV rozsudku odvolacího soudu (výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím). Výroky o nákladech řízení byly totiž dovolacím soudem k dovolání žalobce zrušeny, a proto je v této části ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva rovněž nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Dále Ústavní soud posoudil ústavní stížnost proti výroku dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti výroku I.2 (zamítnutí žaloby do částky 105.777,70 Kč) a výroku II (potvrzení povinnosti zaplatit částku 14.171,- Kč) odvolacího soudu. Stěžovatel namítal, že z kontextu dovolání měl dovolací soud pochopit, že vůči výroku I.2 dovolání nesměřuje. Ústavní soud této výtce přisvědčit nemůže, protože z podaného dovolání (č.l.223-237) nevyplývá žádná specifikace, z níž by bylo patrno, které výroky rozsudku odvolacího soudu stěžovatel napadá; proto postup dovolacího soudu, který vycházel z toho, že dovolání směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu, je správný. Jestliže dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele proti té části výroku odvolacího soudu, která byla ku jeho prospěchu, pak dovolací soud i zde rozhodl správně, v souladu se zákonem a s ustálenou rozhodovací praxí. Na takovém rozhodnutí neshledává Ústavní soud žádné porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a proto jeho ústavní stížnost považuje v této části za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud přisvědčuje závěru dovolacího soudu i v tom, že není přípustné dovolání proti výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 14.171,- Kč jako kapitalizovaný úrok z prodlení se zaplacením ceny díla, protože žalovaná částka nedosahuje limitů stanovených v § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Závěr dovolacího soudu o samostatném skutkovém základu této části žaloby vychází ze zjištěného skutkového stavu a je aplikací běžného práva ústavně konformním způsobem. Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože napadeným výrokem dovolacího soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu je zřejmé, že k věcnému posouzení zbývá výlučně ta část ústavní stížnosti, směřující proti výroku dovolacího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti výroku I.1 rozsudku odvolacího soudu. S odvoláním na výše uvedenou rekapitulaci řízení Ústavní soud znovu uvádí, že výrokem I.1 rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok soudu I. stupně o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci smluvní pokutu co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. K této části ústavní stížnosti lze především vztáhnout námitky stěžovatele vůči právním závěrům dovolacího soudu, pokud jde o předání díla a o posouzení vzniku nároku na zaplacení ceny díla. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí dovolacího soudu v napadené části, zejména odůvodnění této části rozhodnutí a dospěl k závěru, že se dovolací soud uvedenou otázkou zabýval velmi podrobně, vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem I. stupně, která nedoznala změn ani před soudem odvolacím a nebyla zpochybněna ani dovoláním. Jeho právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a představují aplikaci toliko běžného práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Napadené rozhodnutí proto do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezasáhlo a nebylo ani způsobilé porušit jeho právo na ochranu vlastnictví, jichž se dovolává.

Proto nezbylo Ústavnímu soudu než zbývající části ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2005


JUDr. Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.