IV. ÚS 1066/08
IV.ÚS 1066/08 ze dne 17. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky DT COMPACT, s. r. o., se sídlem Havlíčkova 129/15, Brno, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 8 C 2/2008-26 ze dne 21. 2. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Dne 28. 4. 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") č. j. 8 C 2/2008-26 ze dne 21. 2. 2008, jímž byla zamítnuta její žaloba proti A. K. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 1000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala přirážku k jízdnému, kterou byla vedlejší účastnice povinna uhradit za to, že cestovala dne 14. 5. 2007 ve vozidle městské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu. Stěžovatelka odvozovala svou aktivní legitimaci k podání žaloby ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi ní a Dopravním podnikem města Brna, a. s., dne 3. 8. 2007, okresní soud však dospěl k závěru, že tato smlouva byla neplatná a žalobu pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, které spatřovala především v tom, že okresní soud ve vztahu k ní nesplnil poučovací povinnost dle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a § 118a odst. 2 téhož předpisu a dále v tom, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, mezi nimi zejména listiny, jimiž stěžovatelka dokládala pověření osob, které smlouvu o postoupení pohledávek podepsaly. Stěžovatelka měla za to, že napadené rozhodnutí v důsledku zmíněných pochybení nesplňovalo požadavek alespoň minimální míry předvídatelnosti a dále konstatovala, že skutečnost, že se jednalo o bagatelní spor, nezbavovala okresní soud povinnosti se věcí důsledně zabývat a svůj rozsudek řádně a přesvědčivě odůvodnit.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 8 C 2/2008.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však nejednalo.

Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 1 000 Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu nebylo přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další).

V nyní projednávané věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky, neshledal. Co se týče absence poučení, postup dle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu nebyl na místě, neboť žaloba nebyla neurčitá, nesrozumitelná ani neúplná; podání by mohlo být považováno za neúplné tehdy, jestliže by vylíčení skutkových okolností bylo natolik stručné, že by neumožňovalo identifikovat předmět řízení, což zjevně nebyl případ stěžovatelky. Pokud jde o poučení dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, je třeba považovat za rozhodné, že právní zástupce stěžovatelky sice zaslal okresnímu soudu omluvu z jednání konaného dne 21. 2. 2008 (č. l. 20), nicméně neuvedl žádný důvod, pro který by se ve stanoveném termínu nemohl dostavit, a ani nepožádal o odročení jednání; svou neúčast zdůvodnil toliko tím, že by jeho přítomností na jednání byly dále navýšeny náklady soudního řízení. Stěžovatelka si tedy zřejmě byla natolik jista uplatněným nárokem, že nepovažovala za nutné se jednání zúčastnit, čímž se ovšem sama připravila o možnost být poučena dle citovaného ustanovení. V této souvislosti je nutno podotknout, že závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009, jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatelky, v níž uplatnila částečně shodnou argumentaci, jsou na projednávanou věc nepřenosné, neboť mezi oběma případy existovaly některé zásadní skutkové odlišnosti. Především v nyní projednávané věci nedošlo k tomu, že by nalézací soud stěžovatelce znemožnil reagovat na argumentaci žalované, neboť vedlejší účastnice se k žalobě nevyjádřila, a dále proto, že žaloba byla zamítnuta z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2007 a nikoliv z důvodu neoznámení postoupení pohledávky dlužníkovi jako v citovaném nálezu.

Konečně je třeba konstatovat, že neobstojí ani námitka neprovedení navrhovaných důkazů, neboť z protokolu o jednání ze dne 21. 2. 2008 (č. l. 25) vyplynulo, že byly provedeny veškeré listinné důkazy předložené stěžovatelkou, s výjimkou pověření na č. l. 5, z kterého je však možno dovodit totožnost toliko jedné ze dvou osob, které jsou na smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2007 podepsány. Ani provedení tohoto důkazu by tedy nevyvrátilo argument okresního soudu, že nebylo doloženo, které osoby smlouvu uzavřely a zda k tomu byly řádně zmocněny.

Stěžovatelka tak fakticky napadala hodnocení důkazů okresním soudem, tuto úvahu, jíž okresní soud rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí a jež vyústila v závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2007, však nebyl Ústavní soud s ohledem na výše vymezený vztah k věcem bagatelním oprávněn přehodnocovat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.