IV. ÚS 1063/17
IV.ÚS 1063/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti D. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Čeňka Růžičky č. 767/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2017 č. j. 7 To 561/2016-328 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016 č. j. 11 T 117/2010-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011 č. j. 11 T 117/2010-92, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011 sp. zn. 4 To 218/2011. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011 č. j. 11 T 117/2010-92, vůči kterému směřoval jeho návrh na obnovu řízení a kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku, je uvedeno, že automobil, jenž byl předmětem trestného činu krádeže, převzal do své dispozice dne 30. 9. 2009, přestože podle téhož rozsudku mělo být toto vozidlo odcizeno až dne 29. 10. 2009. Tyto údaje si podle stěžovatele zjevně odporují a předpokládají nereálný stav. Stěžovatel je tak přesvědčen, že byl odsouzen za skutek, jehož spáchání bylo objektivně vyloučeno a že odepřením povolení obnovy trestní soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).

V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.

Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelova argumentace věcně nesměřuje proti napadeným rozhodnutím, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, ale proti původnímu rozsudku, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je pak zřejmé, že stejnou argumentaci stěžovatel uplatňoval i v průběhu řízení o povolení obnovy. Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy se s ní dostatečně a spolehlivě vypořádaly.

Trestní soudy v napadených rozhodnutích správně poukázaly na skutečnost, že tutéž námitku stěžovatel uplatňoval již ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011 č. j. 11 T 117/2010-92, s níž se odvolací soud vypořádal. Jejich závěr, že v předmětné trestní věci nevyšly najevo žádné nové skutečnosti ani žádné nové důkazy, a že tedy nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, je tak zcela logický a opodstatněný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.