IV. ÚS 1041/09
IV.ÚS 1041/09 ze dne 21. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008 č. j. 35Co 534/2008-17 a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2007 č. j. 19 Nc 8722/2004-12, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 89, věty první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň pro zásah do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů a současně navrhuje zrušení ustanovení § 89, věty první, exekučního řádu.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 7. 2007 č. j. 19 Nc 8722/2004-12 rozhodl o zastavení exekuce a zároveň stanovil, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3.570,- Kč (výrok II.). Ke stěžovatelem podanému odvolání proti výroku II. usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 18. 12. 2008 č. j. 35Co 534/2008-17 výrok soudu prvního stupně ohledně nákladů exekuce potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti na základě obšírné argumentace dospívá k závěru, že soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon moci soudní. Srovnává postavení soudce a soudního exekutora a po konstatování údajně shodných rysů jejich činnosti vyslovuje názor, že je třeba soudním exekutorům vytvořit stejné podmínky pro výkon exekuční činnosti jako pro výkon činnosti soudní. Odmítá v tomto směru názor vyslovený plénem Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 s tím, že nepožaduje primárně ochranu svého nároku na odměnu za práci, ale ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora, stejně jako tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců. Současně Ústavnímu soudu vytýká, že se otázkou narušení záruky materiální nezávislosti soudního exekutora dosud ve svých rozhodnutích nezabýval. Nedosažení přiměřeného zisku ovlivňuje samotnou podstatu této nezávislosti, neboť pokud soud zastaví exekuci pro nemajetnost povinného a uloží mu zaplatit náklady exekuce, pak tyto náklady v konečném důsledku ponese soudní exekutor, aniž by měl jistotu, že za tyto jeho úkony při exekuční činnosti mu bude, na rozdíl od soudců, státem zaručena odměna. Stěžovatel dále srovnává postavení soudního exekutora rovněž s postavením notáře jako soudního komisaře a poukazuje na údajnou nerovnost, jež vzniká tím, že pokud dědictví nepostačuje k úhradě nákladů řízení před notářem, má notář odměnu garantovánu státem. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak podle názoru stěžovatele ve svém důsledku odporují vedle ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy, garantujícího soudcovskou nezávislost, též zásadě rovnosti, zaručené čl. 1 Listiny, neboť posuzují právo na odměnu za vykonanou práci odlišným způsobem u jednotlivých skupin osob vykonávajících veřejnou moc. Prakticky žádné zlepšení nepřinesly podle stěžovatelova názoru ani novelizace exekutorského tarifu a ustanovení § 89 exekučního řádu, které měly exekutorovi přinést jistotu zaplacení režijních nákladů exekuce v minimálním rozsahu. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i větu první ustanovení § 89 exekučního řádu, svým nálezem zrušil.
II.

4. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

5. Ústavní soud se dříve, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zabývá nejprve otázkou, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody již dříve Ústavní soud ve srovnatelných věcech posoudil a shledal nedůvodným. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.

6. Podstatou stěžovatelových námitek je již v mnoha jeho předchozích ústavních stížnostech vyjadřovaný nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jež bylo přijato postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelem opakovaně otevíranou otázkou záruk materiální nezávislosti soudního exekutora se Ústavní soud zabýval nejen v tomto stanovisku, nýbrž i v řadě dalších rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II. ÚS 387/06 a mnohá další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz/), jakož i v několika desítkách rozhodnutí o stížnostech samotného stěžovatele (nejnověji např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 1016/09, sp. zn. III. ÚS 1762/09, sp. zn. IV. ÚS 2340/09, sp. zn. IV ÚS 2342/09, sp. zn. II. ÚS 837/09, sp. zn. I. ÚS 2644/08, sp. zn. II. ÚS 2643/08, dostupné tamtéž), v nichž stěžovatel nezřídka doslova formuloval námitky identické s těmi, jež jsou obsahem nynější ústavní stížnosti. Stěžovatel byl tedy v rozhodnutích o jeho ústavních stížnostech nesčetněkrát seznámen s názorem Ústavního soudu k jeho námitkám a Ústavní soud neshledal ani v dříve, ani v nyní projednávané věci důvod, aby se odchyloval od názoru vysloveného a zdůvodněného v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu. Není proto třeba, aby důvody, jež vedly k dřívějším závěrům Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelových námitek, Ústavní soud znovu podrobně opakoval. Postačí tak na uvedená rozhodnutí pouze odkázat, což Ústavní soud tímto činí.

7. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 89 exekučního řádu, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí tento návrh, coby návrh závislý, procesně její osud. 8. Za tohoto stavu byly s ohledem na shora uvedené ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítnuty podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.