IV. ÚS 104/04
IV.ÚS 104/04 ze dne 21. 6. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 104/04







Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti 1) M. P., 2) M. S. 3) A. B. všech zastoupených JUDr. K. Z., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, čj. 28 Cdo 1939/2003-440, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 6. 2003, čj. 15 Co 646/2002-415,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2004 se M. P., M. S. a A. B. (dále jen "stěžovatelky") domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, čj. 28 Cdo 1939/2003-440, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 6. 2003, čj. 15 Co 646/2002-415.

V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2004 stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků. Svůj návrh odůvodnily tvrzením, že výkon rozhodnutí by pro ně znamenal citelnou újmu a vlastníci by předmětné nemovitosti mohli před rozhodnutím Ústavního soudu prodat. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2004, čj. IV. ÚS 104/04-10, byl návrh na odložení vykonatelnosti zamítnut.

Argumentace stěžovatelek v ústavní stížnosti

V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, stěžovatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení. Poukázaly na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, a uvedly, že restituční zákony znamenají průlom do ústavního práva vlastnit majetek. K vydání majetku může dojít pouze za splnění zákonných podmínek. V jejich případě však nebylo prokázáno, že na straně žalovaného došlo k protiprávnímu zvýhodnění, a žaloba dle jejich názoru tak nemohla obstát. Byl tedy porušen čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okolnosti případu

Postupní smlouvou ze dne 2. 3. 1942 manželé T. (právní předchůdci vedlejších účastníků Evy T., Ing. Petra T., Zuzany H. a Mgr. L. T.) nabyli do vlastnictví specifikovaný pozemek a budovy dříve zapsané v knihovní vl. č. 9 poz. knihy pro k.ú. V.

Výměrem ministerstva potravinářského průmyslu ze dne 31. 12. 1959 byly předmětné nemovitosti znárodněny, přičemž došlo k jejich začlenění do majetkové podstaty Krajského výkupního podniku, n.p., Jihlava.

Kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání ze dne 1. 8. 1969 byly nemovitosti prodány manželům K., právním předchůdcům stěžovatelek; později přešly do výlučného vlastnictví pana K.

Po vydání zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd pan T. podal dne 29. 8. 1991 k Okresnímu soudu v Pelhřimově návrh na uložení povinnosti panu K. vydat mu předmětné nemovitosti. Návrh odůvodnil tvrzením, že pan T. nemovitosti nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů ve smyslu § 4 odst. 2 zák.č. 403/1990 Sb.

Ve věci obecné soudy rozhodovaly vícekrát.

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 25. 7. 2002 zamítl žalobu na uložení povinnosti původnímu žalovanému vydat původním dvěma žalobcům předmětné nemovitosti (dům se zastavěnou plochou). Podle okresního soudu je nesporné, že původní žalobci byli oprávněnými osobami dle § 2 zák.č. 403/1990 Sb., stejně jako to, že žalovaný byl povinnou osobou dle § 4 odst. 2 tohoto. zákona. Vydání nemovitostí však brání ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, dle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů mj. nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl: "Jak vyplývá z dopisu z 25. 7. 1969 sám původní žalobce hodnotí žalované jako osoby, které stojí názorově na druhém břehu s tím, že sám je nositelem řádu 25. února druhého stupně a zastává důležité funkce v rámci kraje i okresu. ............ Vzhledem k osobám účastníků a vzhledem k procesu a okolnostem, za kterých byla nemovitost prodávána, okresní soud dospěl k závěru, že lze i po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se jejich právo neuskutečnilo, a že jsou dány důvody § 3 (obč.zák.), aby jim nebylo právo přiznáno."

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10. 6. 2003 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelky jsou povinny předmětné nemovitosti vydat. Poukázal na to, že judikatura soudů obecných i Ústavního soudu připustila, že i u tzv. restitučních nároků lze při rozhodování použít § 3 odst. 1 obč.zák. z hlediska posouzení, zda výkon práva se nedostává do rozporu s dobrými mravy. Dle jeho názoru však zamítnout vlastnickou žalobu pro rozpor s dobrými mravy lze jen výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvláště významného zájmu žalovaného, zpravidla zajištění bydlení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Soudní rozhledy č. 4/2001). K tomu navíc u tzv. restitucí dle specielních zákonů přistupuje jejich smysl a účel, kterým byla náprava alespoň některých majetkových křivd, k nimž došlo v době komunistického režimu. Z těchto hledisek je logicky možnost aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. v restitučních věcech ještě výjimečnější, když je nutno sledovat o to více situaci oprávněné strany, aby nedošlo k další nespravedlnosti, přičemž na straně druhé musí být dány obzvláště závažné a zásadní okolnosti či důsledky, proč výkon restitučního práva odepřít. Okresní soud nepostupoval v souladu s tímto právním výkladem a jeho skutkové argumenty, které pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. uvádí, jsou dílem nepodložené, dílem nepodstatné a dílem také v rozporu se závazným názorem odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 1. 2004 dovolání stěžovatelů jako nedůvodné zamítl. Konstatoval, že po právní stránce zůstalo v řízení sporným již jen použití § 3 odst. 1 obč. zák. o možném výkonu práva (žalobě) v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se s touto otázkou podrobně a dostatečně přesvědčivě vypořádal, přičemž vycházel z výkladového stanoviska v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99.

Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutí vycházelo v otázce aplikace § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. (zde nabytí věci od státu v rozporu s právními předpisy) především ze znaleckých zjištění, podle nichž byla tehdejší obecná cena nyní stanovena v rozpětí 10 940 Kč až 17 009,75 Kč. Byly-li nemovitosti prodány právnímu předchůdci žalovaných za cenu přibližně o 25 % nižší, pak nešlo o cenu souladnou s tehdejším cenovým předpisem, tj. vyhláškou č. 43/1969 Sb. Dovolací soud je toho názoru, že nyní zjištěné cenové rozpětí už samo o sobě implikuje určitou toleranci vůči ceně stanovené při převodu nemovitostí dne 1. 8. 1969 na B. K.. Tehdy stanovená cena je ještě nižší než dolní hranice nyní zjištěného rozpětí, navíc rozdíl ceny od dolní hranice v procentuálním vyjádření přesahuje judikaturou připouštěnou až dvacetiprocentní toleranci. Nelze absolutizovat skutečnost, že jde o cenu nominálně nízkou; naopak nutno brát v úvahu, že byl uplatněn restituční nárok, pro jehož posouzení jako nároku uplatněného oprávněně byly jinak splněny zákonné podmínky. Není tedy důvodu k závěru stěžovatelek, že by napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaného vlastnického práva. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně aby ji po provedeném dalším řízení zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že v množství rozhodnutí soudů všech stupňů vydaných v předmětné věci byla daná problematika skutečně zevrubně a ze všech hledisek přezkoumána a posouzena. Ani ústavní stížnost nepřináší v tomto směru žádné nové skutečnosti či argumenty. Žádný z obecných soudů nezpochybňoval, že k vydání majetku dle zákona č. 403/1990 Sb. může dojít pouze za splnění v něm zakotvených podmínek Stěžovatelky brojí proti právnímu závěru soudů, že tyto podmínky na základě v řízení skutkových okolností byly splněny. To vše ale představuje řešení takových právních záležitostí, které spadají do výlučné rozhodovací kompetence obecných soudů. Prvek ústavnosti v argumentaci stěžovatelek fakticky obsažen není, pouze formálně je v poslední části stížnosti uveden odkaz na čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Právní důsledek plynoucí ze zjištěného rozdílu mezi sjednanou kupní cenou a tehdejší obecnou cenou je přirozeně pro stěžovatelky nepříznivý, má však jednoznačně oporu v právních předpisech, kdy principy restitučních zákonů znamenajících jistě průlom do ústavního práva vlastnit majetek nemohou být relevantním způsobem zpochybněny. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 609/99, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Posouzení Ústavním soudem

K námitce porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Ústavní soud především uvádí, že tento odstavec nemá nezávislou existenci a pouze doplňuje ostatní normativní ustanovení Listiny, v daném případě především čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, dle nichž

"(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."

Základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jsou zahrnuta v čl. 1 Protokolu č. 1 - Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z tohoto důvodu bude Ústavní soud dále odkazovat pouze na posledně uvedené ustanovení Úmluvy, zejména také proto, že k jeho aplikaci existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, mj. i rozsudek ve věci Pincová a Pinc proti České republice z 5. 11. 2002, na který stěžovatelé poukázali ve své stížnosti a jehož český překlad mají k dispozici.

Stěžovatelé si v podstatě stěžují, že byli zbaveni svého majetku. Podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě:

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

V případě stěžovatelek je evidentní, že došlo k zásahu do vlastnického práva jejich právního předchůdce, jež se považuje za "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1, a to dnem 24. 7. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2003. Ústavní soud tedy musí zkoumat oprávněnost tohoto zásahu se zřetelem k požadavkům článku 1 Protokolu č. 1.

Článek 1 Protokolu č. 1 především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy (viz výše cit. rozhodnutí ESLP, odst. 45 a násl.).

Ke zbavení právního předchůdce stěžovatelek jeho majetku došlo podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, jež ve svém ust. § 4 odst. 2 umožňuje ve svém důsledku připravit o tento majetek ty osoby, které jím disponují. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů.

Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice - viz výše cit. rozsudek ESLP ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle ESLP legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.

Současně však ESLP vyslovil názor (viz odst. 58 a násl cit. rozsudku), že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelky vydáním předmětných nemovitostí byly nuceny snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. V naznačeném směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově lze učinit závěr, že situace stěžovatelek (resp. jejich právního předchůdce) byla zcela odlišná ve srovnání se situací výše uvedených manželů Pincových, pro něž byl sporný dům jediným možným bydlením a v okamžiku rozhodnutí o restituci v roce 1995 zde bydleli již 42 let, z toho 28 jako vlastníci, navíc za situace, kdy český právní řád jakoukoliv povinnost poskytnout odpovídající bytovou náhradu nestanoví. Z č.l. 33 vyžádaného spisu - Sdělení Městského úřadu Kamenice nad Lipou ze dne 22. 11. 1991 - vyplývá, že objekt čp. 9 ve Včelničce byl stavebním úřadem vyčleněn z bytového fondu pro účely rekreace. Všechny stěžovatelky pak mají, jak vyplývá z ústavní stížnosti, trvalé bydliště v Praze.

Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelky nebyly nuceny v důsledku ústavní stížností napadených rozsudků snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Nedošlo tedy k porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nezjistil ani jakýkoliv náznak porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K námitce stěžovatelek, že v jejich případě nebylo prokázáno, že na straně žalovaného došlo k protiprávnímu zvýhodnění, Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelek. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelky mylně domnívají), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejich mínění, hodnotit důkazy tak, jako si ony představují, a dospět k právním závěrům, které mají ony za správné. To, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to na základě vlastního odlišného právního názoru, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. června 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.