IV. ÚS 1036/17
IV.ÚS 1036/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti RENGL, s.r.o., se sídlem Liberec, Zákopnická 354/11, zastoupené JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Plzeň, Zbrojnická 229/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. 26 Cdo 5358/2016-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 6. 2016 č. j. 83 Co 587/2015-166, kterým tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna vyklidit části pozemků specifikované v rozsudku, resp. odstranit plakátovací plochy umístěné na těchto pozemcích a předat je vyklizené žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé dovolací důvody.

Stěžovatelka s tímto závěrem dovolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že se jejím dovolacím důvodem týkajícím se postavení vyslýchané osoby vůbec nezabýval. Má za to, že vznesla relevantní dovolací důvod - námitku proti porušení procesního práva tak, jak ji předvídá § 237 o. s. ř. Tento dovolací důvod má podle stěžovatelky zásadní význam pro posouzení celé věci, protože pokud by byl shledán důvodným, může mít vliv na celé řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatelka dále uvádí, že dovolací soud porušil její základní práva i v případě vypořádání se s její dovolací námitkou ohledně posouzení neplatnosti právního úkonu z důvodu jeho neurčitosti, neboť podle jejího názoru jde o otázku právní a nikoli skutkovou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je striktně vymezena. Pokud stěžovatelka tyto podmínky nesplnila, bylo dovolání legitimně odmítnuto.

Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Objasnil, že stěžovatelka namítala jednak vadu řízení - a to výtkou, že v odvolacím řízení soud vyslechl místostarostu města jako účastníka řízení a nikoli svědka. Dále pak brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění rozhodná pro právní závěr, že je platná výpověď nájemní smlouvy z 12. 3. 2013, a že po uplynutí výpovědní doby stěžovatelka užívá plakátovací plochy bez právního důvodu. Dovolací soud uvedl, že pokud stěžovatelka zpochybnila správnost uvedeného právního názoru poukazem na to, jak měla být interpretována vůle rady města projevená v usnesení z jednání rady města ze dne 20. 2. 2013 a pro tyto účely nabídla svůj vlastní skutkový stav, napadla správnost skutkového, nikoli právního závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených mu příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. Za relevantní nelze v dané věci považovat ani poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, neboť usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je řádně odůvodněno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.