IV. ÚS 103/04
IV.ÚS 103/04 ze dne 20. 10. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti I. P. zastoupené Mgr. R. P. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, č. j. 30 Cdo 2052/2002-418, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, č. j. 30 Co 568/99-214 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 1999, č. j. 10 C 537/97-125 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2001, č. j. 10 C 535/97-307,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 11. 3. 2004 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci návrhu, jenž podal věřitel jejího manžela a jímž se domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy na nemovitosti, kterou (společně se svým manželem) převedla vlastnictví nemovitostí na společnost s ručením omezeným, jejíž jedinou společnicí byla jejich dcera a jedinou jednatelkou v té době byla stěžovatelka. Stěžovatelka tvrdila, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a "čl. 95 a 96 Ústavy ČR". Zasaženo mělo být též vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon") a splňovala i další náležitosti vyžadované tímto zákonem, proto mohla být posouzena z hlediska své opodstatněnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti na základě rozboru faktického postupu obecných soudů, jakož i časových souvislostí rozhodování, namítala porušení mnoha ustanovení občanského soudního řádu, jakož i občanského zákoníku, z čehož dovozovala zásah do svého ústavního práva na spravedlivý proces a do práva vlastnického.

Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 1999 (10 C 537/97-125) ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2001 (10 C 535/97-307) Ústavní soud zjistil, že jím bylo vyhověno návrhu věřitele stěžovatelčina manžela, a soud určil, že převod předmětné nemovitosti je neúčinný vůči tomuto věřiteli, jenž byl v postavení žalobce. Takto rozhodl o celé kupní smlouvě, tj. jak ve vztahu k obchodní společnosti P., s. r. o., tak ve vztahu ke stěžovatelce a jejímu manželovi.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001 (30 Co 568/99-214) Ústavní soud zjistil, že krajský soud k odvolání stěžovatelky změnil výše uvedený rozsudek okresního soudu a ohledně stěžovatelky a jejího manžela určovací žalobu zamítl.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 (30 Cdo 2052/2002-418) Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jako nepřípustné, protože stěžovatelka měla v řízení úspěch, takže rozhodnutím odvolacího soudu nevznikla na jejích právech případná újma (§ 243b odst. 4 věta prvá občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen "o. s. ř." ve spojení s ust. § 218 odst. 1 písm. b) téhož zákona).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud předesílá, že předmětem ústavní stížnosti byla výhradně základní práva stěžovatelky a Ústavní soud mohl na podkladě její ústavní stížnosti pouze zkoumat, zda nedošlo k porušení výhradně jejích základních práv či svobod.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání bylo v části týkající se stěžovatelky odmítnuto, protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k jeho podání, neboť rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byla vůči ní zamítnuta určovací žaloba, jí nebyla způsobena újma na právech (str. 3, odst. 3 rozsudku Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud, v souladu se svými povinnostmi nejprve řešil otázku přípustnosti stěžovatelčina dovolání a poté konkrétně odůvodnil, proč nelze její dovolání považovat za přípustné. Oprávnění podat dovolání totiž svědčí jen tomu účastníkovi, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud svým rozhodnutím založit mohl, ve srovnání s výsledkem, který skutečně založil. Stěžovatelka nemohla mít objektivní zájem na zrušení zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu. Proto bylo dovolání odmítnuto. K tomuto závěru, který je transparentně a logicky odůvodněn, Nejvyšší soud dospěl způsobem, ke kterému nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady.

Stěžovatelka, která podala ústavní stížnost jako fyzická osoba, nikoli jako zástupce v případu též vystupující obchodní společnosti P. s. r. o., napadla též rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli tento soud jejímu odvolání vyhověl a žalobu zamítl. Ústavní stížnost napadala postup řízení, ačkoli původně nepříznivý výsledek založený rozsudkem nalézacího soudu, byl zvrácen rozhodnutím soudu odvolacího. Řízení konané před soudem prvního a druhého stupně skončilo výsledkem, který byl pro stěžovatelku příznivý - žaloba namířená proti ní byla zamítnuta, vlastnické právo nebylo dotčeno a její práva byla v řízení ochráněna. Přitom Ústavní soud by mohl zrušit pouze takové rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky (§ 82 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 82 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Zrušení rozhodnutí, které bylo jak z hlediska formálního tak z hlediska materiálního pro stěžovatelku nejpříznivější, by tak kromě absence racionálního odůvodnění takového postupu, postrádalo i zákonnou oporu. Ústavní stížnost žádající zrušení rozhodnutí, kterým bylo v rámci instančního postupu stěžovatelce vyhověno, tak zjevně postrádá jakékoli opodstatnění.

V daném kontextu Ústavní soud připomíná např. své usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31, C.H.Beck, Praha 2004, str. 327), podle něhož právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, resp. že by Ústavní soud s oporou v tomto ustanovení mohl vstupovat do rozhodovací sféry obecných soudů za situace, kdy řízení vedlo k plnému úspěchu stěžovatelky a kdy v souvislosti s tímto řízením nedošlo k zásahu do jiného základního práva či svobody. Jinými slovy, samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy neznamená samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces. I kdyby totiž Ústavní soud zjistil nějaké dílčí procesní pochybení soudu prvního či druhého stupně, nemohla by se tato skutečnost za dané procesní situace jakkoli projevit ve sféře ústavně chráněných práv stěžovatelky, která v řízení uspěla. Tento závěr je plně v souladu s ústavním zakotvením povinností Ústavního soudu, který je soudním ochráncem ústavnosti a nikoli zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Napadenými rozsudky nebylo zasaženo právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani jiné její základní právo. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu

:



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.