IV. ÚS 1018/13
IV.ÚS 1018/13 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Fotbalové asociace České republiky, se sídlem v Praze 6, Diskařská 100, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3345/2012-353 ze dne 9. ledna 2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 85/2012-315 ze dne 19. dubna 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 175/2005-265 ze dne 7. září 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 20 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 C 93/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 175/2005-265 ze dne 7. září 2011 určil, že rozhodnutí výkonného výboru ČMFS ze dne 5. srpna 2005, kterým se družstvo klubu FC Střížkov Praha 9 vylučuje z účasti v ČFL pro soutěžní ročník 2005/2006 a kterým se pro soutěžní ročník 2005/2006 nezařazuje do jiné třídy soutěže a pro ročník 2006/2007 má nárok na zařazení do nejnižší třídy soutěže Pražského fotbalového svazu, je v rozporu se zákonem a stanovami stěžovatele a uložil stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatele Bohemians 1905, a.s. (dále jen "vedlejší účastník"), aby žalobci BOHEMIANS PRAHA (dále jen "žalobce") zaplatili náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 85/2012-315 ze dne 19. 4. 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3345/2012-353 ze dne 9. ledna 2013 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva namítá, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a zásada kontradiktornosti řízení jakožto jednoho z aspektů práva na spravedlivé projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že mu Nejvyšší soud nedal možnost vyjádřit se ke stanovisku, které k jeho dovolání zaujal žalobce.

Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci představují nepřípustný zásah do práva sdružovacího zaručeného v čl. 20 Listiny a svobody shromažďování a sdružování dle čl. 11 Úmluvy. K tomuto zásahu podle stěžovatele došlo nesprávnými závěry obecných soudů stran toho, zda o vyloučení družstva žalobce rozhodl příslušný orgán, zda toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení souladném s vnitřními předpisy stěžovatele a zda je určité a přezkoumatelné.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Pokud jde o námitku stěžovatele stran nezaslání vyjádření žalobce k dovolání stěžovateli Nejvyšším soudem, konstatuje Ústavní soud, že v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (k tomu srov. např. Eisenfeld a Duker proti Itálii a Klatov proti Itálii, rozhodnutí č. 541/08 a 625/08 ze dne 2. září 2009; Ringier Axel Springer Slovakia, a. s. proti Slovensku, rozhodnutí č. 35090/07 ze dne 4. října 2011), že pokud vyjádření k dovolání neobsahuje novoty a v řízení před Nejvyšším soudem je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, tedy není meritorně projednáváno, není takovým postupem zasaženo do práva účastníka obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny a do práva na a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právě taková situace pak nastala ve věci projednávané, když vyjádření k dovolání nepřinášelo nová skutková tvrzení, ani nevedlo k provádění nových důkazů a právní hodnocení v něm obsažená byla obsahově totožná s hodnoceními v řízení už dříve vznesenými a stěžovatel se k nim v řízení před soudy nižších stupňů vyjadřoval, a dovolání stěžovatele bylo odmítnuto bez meritorního přezkumu.

K námitce stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů představují nepřípustný zásah do práva sdružovacího a svobody shromažďování Ústavní soud připomíná, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena nejen na na principu odloučenosti od státu a na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, ale též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu sdružení, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem (k tomu blíže např. nález sp. zn. I. ÚS 90/06 ze dne 12 prosince 2006).

Podle náhledu Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav a důvody, pro které žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele shledaly za rozporné se zákonem a stanovami stěžovatele, resp. proč Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozhodnutí neshledal zásadní právní význam, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlily. Ústavní soud tak v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně souladný projev nezávislého soudního rozhodování s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.

Ústavní soud tak uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.