IV. ÚS 100/04
IV.ÚS 100/04 ze dne 20. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 100/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 100/04

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti ing. E. K., zastoupené JUDr. J. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, čj. 55 Co 309/2003-715 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2003, čj. 14 Nc 399/99-584, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ústavně zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, čl. 32 odst. 1, 4 Listiny základních práv a lidských svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka stručně rekapituluje dosavadní výsledky řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu a uvádí, že se s manželem, ing. J. K., původně dohodla na střídavé péči o jejich dceru L., nar. 27. 2. 1990; v důsledku zhoršujících se vzájemných vztahů s manželem pak svoje rozhodnutí změnila a trvala na svěření dcery do své výlučné péče. V průběhu řízení se dceřin psychický stav výrazně zhoršil, což stěžovatelka přisuzuje jednostrannému vlivu otce, který bránil veškerému styku matky a bratra J. s nezletilou, a to i za přispění orgánu sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 4 a ředitelky Dětského domova Pyšely. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vytýká, že se při svém rozhodování nezabýval důkazy o absenci nestrannosti veřejných institucí, nehodnotil, zda a jaký vliv a význam měly na chování a formování názorů nezletilé a neposuzoval je ani ve vztahu k otci, který zneužil své pozice na úkor rodičovských práv stěžovatelky a koneckonců i přirozených zájmů nezletilé. Přes odvolací námitky stěžovatelky toto pochybení nenapravil ani odvolací soud a stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná.

Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zdůraznily právo dítěte vyjádřit svůj vlastní názor a respektovaly přání nezletilé žít s otcem, nezkoumaly však, do jaké míry se jedná o vlastní názor nezletilé a do jaké míry se v jejím postoji odráží její psychický stav jako důsledek napjaté atmosféry mezi rodiči, manipulace ze strany otce a jiných veřejných institucí. Má za to, že názory, které nezletilá vyslovila, nebyly odrazem jejího cítění, přání a tužeb, nýbrž jakousi obranou a hradbou před vnějším nátlakem. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neměly použít znalecký posudek znalce PhDr. H., neboť byl vypracován pro účely jiného řízení a s ohledem na jiné souvislosti, a komentuje závěry dalších znaleckých posudků a upozorňuje na znalecké vyjádření PhDr. K., CSc., které není v žádném z napadených rozhodnutí zmiňováno a ve kterém tento znalec upozornil na možné závažné a negativní důsledky spojené s absencí matky při další výchově nezletilé. Stěžovatelka kritizuje postup odvolacího soudu, který nevyhověl jejímu návrhu na odročení jednání s ohledem na tehdy neskončené rozhodování správního orgánu (Městská část Praha 5), stanovící povinnost otci nezletilé dostavit se do diagnostického ústavu, a dát tak nezletilé šanci narovnat a ujasnit si poměr k oběma rodičům. Všechny tyto negativní okolnosti obecné soudy neuvážily a svým rozhodnutím porušily nejen stěžovatelčina rodičovská práva, ale i právo nezletilé na výchovu a péči ze strany obou rodičů.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 14 Nc 399/99, a zároveň s ním vyzval soud o vyjádření k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření ze dne 19. 5. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 14 Nc, uvedl, že považuje ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou, na svém rozhodnutí nemá, co by změnil a z důvodu stručnosti na něj, jakož i na rozhodnutí odvolacího soudu, odkázal.

Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí a relevantní části spisové dokumentace, Ústavní soud dospěl k závěru, že vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti by do věci vzhledem k její specifičnosti nemohlo přinést žádný další významný argument, a proto od vyžádání vyjádření upustil.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 13. 4. 2004 stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č.j. 55 Co 309/2003-715, rovněž žalobou pro zmatečnost. Vzhledem k subsidiaritě ústavní stížnosti při ochraně ústavně zaručených práv jednotlivců má žaloba pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek povahu procesního prostředku ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto Ústavní soud usnesením ze dne 14. 6. 2004, čj. IV.ÚS 100/04-17, řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Poté, co dne 27. 6. 2005 a dne 30. 6. 2005 obdržel od stěžovatelky a jejího právního zástupce usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, čj. 11 Cmo 72/2005-56, potvrzující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, čj. 66 C 8/2004-36, kterým byla stěžovatelkou podaná žaloba pro zmatečnost zamítnuta jako nedůvodná, usnesením ze dne 29. 9. 2005, čj. IV.ÚS 100/04-44, pokračoval v přerušeném řízení o ústavní stížnosti.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 14 Nc 399/99, Ústavní soud zjistil, že k návrhu ing. J. K. z června 1998 na svěření nezletilé dcery po dobu po rozvodu manželství do jeho výchovy Obvodní soud pro Prahu 4 provedl řadu důkazů a poté, co řízení bylo doplněno znaleckým posudkem MUDr. M. K. a PhDr. I. Ch., rodiče postupně dospěli k závěru, že jsou schopni uzavřít dohodu o střídavé výchově dcery, kterou plně doporučili znalci i kolizní opatrovník nezletilé, orgán sociálně právní ochrany dítěte Úřadu městské části Praha 4. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, čj. 14 Nc 399/99-190, Obvodní soud pro Prahu 4 dohodu rodičů schválil s tím, že o nezletilou L. bude pečovat střídavě každý lichý měsíc otec a každý sudý měsíc matka, určil oběma rodičům výši výživného a stanovil nad výchovou nezletilé dohled. K odvolání matky Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2001, čj. 29 Co 91/2001-251, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť po jeho vyhlášení se konflikty mezi rodiči vyhrotily a došlo ke skutečnostem natolik závažným, že k návrhu kolizního opatrovníka byla nezletilá předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 14 Nc 15/2001, umístěna na léčebný pobyt na dobu nezbytně nutnou na dětské oddělení psychiatrie Thomayerovy nemocnice v Praze, po ukončení léčebného pobytu do Dětského diagnostického ústavu v Praze-Krči a poté do Dětského domova Pyšely. Podle odvolacího soudu nebyly v důsledku nových událostí podmínky pro střídavou výchovu dány.

Obvodní soud pro Prahu 4 doplnil dokazování dalšími soudně znaleckými posudky z oboru dětské psychiatrie a psychologie, jejichž zpracováním pověřil 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, vyžádal si aktuální zprávu kolizního opatrovníka a po uvážení, že skutkově byla věc dostatečně objasněna, další důkazní návrhy zamítl a rozsudkem ze dne 12. 4. 2002, čj. 14 Nc 399/99-438, opětovně rozhodl o svěření nezletilé L. do střídavé péče rodičů. Při svém rozhodování vzal v úvahu vyhrocené vztahy rodičů, které měly na dceru stresující dopad a nezůstaly bez vlivu na vývoj její osobnosti a vztah k oběma rodičům, vzal na zřetel, že znalecké vyšetření všech zúčastněných osob probíhalo v napjaté situaci a v době, kdy matka prokazatelně neměla ať již z jakýchkoliv důvodů objektivně prakticky devět měsíců možnost se s dcerou stýkat, za podstatné však považoval zajistit nezletilé dceři kontakt s oběma rodiči formou běžné výchovy, a nikoliv jen jakkoliv upraveným stykem s druhým z rodičů, zvláště šlo-li o úpravu styku pro dobu budoucí, kdy lze očekávat, že rozvodem manželství se vzájemně negativní vztahy rodičů utlumí a zmírní. K odvolání otce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2002, čj. 51 Co 305/2002-467, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s výtkou, že obvodní soud se dostatečně nevypořádal s novými skutečnostmi v poměrech nezletilé (která byla rozhodnutím opatrovnického soudu ze dne 4. 3. 2002 předběžně propuštěna z Dětského domova v Pyšelích do péče otce), neozřejmil, co vedlo soud k tomu, že odmítl závěr znalců, že z odborného psychologicko psychiatrického hlediska se vhodnějším vychovatelem pro L. jeví otec, a poukázal na to, že soud zcela opomenul, že střídavá výchova rodičů ztroskotala a nezabýval se tím, jaká je vůle účastníků, včetně dítěte, pro střídavou výchovu.

V pokračujícím řízení tedy Obvodní soud pro Prahu 4 zopakoval dosavadní výsledky jednání, přihlédl k obsahu opatrovnického spisu sp. zn. 14 Nc 15/2001 a k předběžnému opatření ze dne 4. 3. 2002, kterým byla nezletilá svěřena pro dobu do rozvodu do výchovy a výživy otci, vzal ohled i na související okolnosti a po opětovném vyhodnocení všech provedených důkazů rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že svěřil nezletilou L. pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů do výchovy a výživy otci (výrok I.); matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 2 000,- Kč měsíčně (výrok II.); rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a oběma rodičům uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu (znalečné) jednou polovinou každému ve výši 21 014,50 Kč (výrok IV.). Podle odůvodnění rozhodnutí bylo pro soud rozhodující zjištění aktuální situace, kdy pobyt u otce nezletilé prospívá, je více než jeden rok bez jakýchkoliv problémů, cítí se spokojená a chce takto žít i nadále, což je řešení, které doporučil i kolizní opatrovník dítěte.

K odvolání otce i matky se věcí zabýval Městský soud v Praze, který po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil a výrok IV. změnil tak, že na nákladech řízení státu uložil otci povinnost zaplatit částku 14 025,- Kč, když ve zbytku výroku tento potvrdil; stran nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníku právo na jejich náhradu. Městský soud v Praze poukázal na to, že spor o úpravu poměrů nezletilé L. na dobu po rozvodu manželství jejich rodičů probíhá pět let, kdy rodiče proti sobě vystupují nesmiřitelným způsobem, čímž jejich dcera po psychické stránce trpí. Podle odvolacího soudu se v průběhu doby její vztah k rodičům utvářel tak, že měla-li se ztotožnit s jedním z nich, vybrala si otce, u kterého po dobu více než jednoho roku žije, prospívá ve škole a její duševní zdraví zůstalo zachováno, byť bylo nepochybně ohroženo. Odmítavý postoj dcery k matce pak vyústil ve stav, kdy i podle odborných vyjádření nelze předpokládat úspěšnou realizaci styků nezletilé s matkou.

Dne 4. 10. 2004 byla Ústavnímu soudu předložena kopie zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 4. 2004, čj. 2003/55663-24, o prošetření postupu Úřadu městské části pro Prahu 4 a Fondu ohrožených dětí, zpracovaná na základě žádosti stěžovatelky v případu její dcery L. Ministerstvo práce a sociálních věci hodnotilo práci příslušného úřadu v období od února 2002 do června 2003 jako víceméně formální a ve vztahu k oběma rodičům ne vždy jako nestrannou. Ministerstvo rovněž konstatovalo pochybení Fondu ohrožených dětí v případě, kdy byl bez vědomí stěžovatelky pořízen zvukový záznam průběhu styku stěžovatelky s její dcerou v prostorách Fondu.

Z úředního záznamu pořízeného kanceláří senátu IV.ÚS Ústavního soudu bylo zjištěno, že manželství stěžovatelky a jejího manžela, ing. J. K., stále trvá a ke dni rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 4 o návrhu na rozvod manželství dosud nerozhodl (věc je vedena pod sp. zn. 11 C 130/98).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka namítla porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 8 odst. 1 Úmluvy, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a blíže nespecifikovaných ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Podle relevantních ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života obydlí a korespondence. Podle čl. 32 odst. 1 Listiny jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Podle téhož článku odst. 4 je péče o děti a jejich výchova právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona.

Předmětem napadených rozsudků obecných soudů bylo rozhodování o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů, a proto se Ústavní soud nejprve zabýval opodstatněností stěžovatelčiny argumentace o porušení čl. 32 odst. 1, 4 Listiny poskytujících ochranu rodičovství a rodině.

Při výkladu ustanovení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je Ústavní soud vázán též čl. 32 odst. 6 Listiny, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Při hodnocení ústavněprávní argumentace založené na čl. 32 odst. 1 Listiny tedy Ústavní soud akceptuje, že práva zakotvená v odst. 1 čl. 32 Listiny jsou v podrobnostech provedena zákonem a že i omezení práv rodičů musí mít zákonný základ.

Na projednávaný případ dopadají normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, zejména aplikované ustanovení § 26 citovaného zákona, podle kterého před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, soud upraví jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výchovu. Rozhodnutí o úpravě rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

V projednávaném případě se rodiče nezletilé L. nebyli schopni se na výchově své dcery dohodnout, a proto bylo věcí obecného soudu, aby o svěření do výchovy jednomu z nich autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu, sleduje přitom především zájem dítěte. Rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů však obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, na udržování pravidelného osobního styku s druhým rodičem, jakož i právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti (§ 26 odst. 4 cit. zákona), neboť následný rozsah styku rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, je věcí dohody rodičů. Pouze za situace, kdy vztahy mezi rodiči jsou natolik narušené, že se na této záležitosti dohodnout nemohou, rozhodne o úpravě styku dítěte s druhým rodičem soud (§ 27 zákona o rodině). Ústavní soud má tedy za to, že tvrzení o porušení čl. 32 odst. 1, 4 Listiny postrádá opodstatnění, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto, že po rozvodu manželství stěžovatelky a jejího manžela, ing. J. K., bude jejich nezletilá dcera L. svěřena do výchovy otci, byla učiněna na základě zákona a v jeho rámci.

Stejný závěr Ústavní soud učinil i o tvrzení o porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Účelem tohoto článku je ochránit jednotlivce před svévolnými zásahy státní moci a jeho ustanovení implikuje rovněž právo rodiče na pozitivní opatření, která by mu umožnila stýkat se se svým dítětem a tomu korespondující povinnost orgánů státu taková opatření přijmout. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou s těmito garancemi v rozporu a nelze je, z důvodů shora vyložených, považovat za svévolný zásah státní moci do rodinného života stěžovatelky. Stěžovatelka má možnost po rozvodu manželství se dohodnout s bývalým manželem na rozsahu a způsobu styku se svojí nezletilou dcerou, a pokud k takové dohodě nedojde, nebo jejímu styku bude bráněno, může podat návrh, aby o úpravě styku rozhodl soud. V souvislostech daného případu Ústavní soud nepřehlédl, že výkon rodičovských práv stěžovatelky byl ztížen, ne-li zcela omezen, a to zejména v době umístění její dcery v Dětském domově v Pyšelích. Nebylo správné, že k tomuto nežádoucímu stavu přispěly právě ty orgány (kolizní opatrovník dítěte či vedení dětského domova jak vyplývá ze závěrečné zprávy zástupkyně Veřejného ochránce práv či šetření Ministerstva práce a sociálních věcí), jejichž úkolem bylo dbát na uchování či znovuobnovení vazeb mezi dítětem a jeho rodičem vytvořením adekvátních a přiměřených opatření vedoucích ke sblížení dítěte s matkou, i když vzájemný vztah rodičů se rozpadl. V době rozhodování obecných soudů však tento stav odezněl a jakkoliv mohl mít i negativní dopad na volné rozhodování dítěte a jeho duševní stav, dle názoru Ústavního soudu obecné soudy nemohly postupovat jinak, než vzít tyto výjimečné okolnosti případu objektivně na vědomí a v procesu hodnocení provedených důkazů za účelem zjištění skutkového stavu k nim přihlédnout, jak také učinily.

K tvrzenému, avšak blíže nespecifikovanému porušení Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud připomíná zejména její čl. 3 odst. 1, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z odůvodnění napadených rozsudků Ústavní soud nezjistil, že obecné soudy rozhodovaly proti zájmům nezletilého dítěte. Naopak jsou to rodiče, kteří nejsou schopni v důsledku svých rozporů vychovávat své dítě společně, či dospět k jakékoliv dohodě o jeho výchově a svými nesmiřitelnými postoji, spory a vzájemnou kriminalizací předurčují, že o svěření dítěte do výchovy jednoho z nich musí rozhodnout soud, jak se také v projednávaném případě stalo.

K námitce o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s akcentem na porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že Úmluva ani Listina tento pojem blíže neupravují, a proto jeho obsah Ústavní soud odvozuje jednak z dlouhodobě ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva a jednak ze své vlastní dosavadní rozhodovací praxe. Podle ní právo na spravedlivý proces zahrnuje právo účastníků řízení předložit svou věc a s ní související vyjádření, která považují za relevantní, nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé, což jim však nezaručuje pro ně příznivý výsledek řízení (srov. věc Blücher proti České republice, 2005). Tzv. princip "rovnosti zbraní" však neznamená, že soud je povinen vykonat všechny důkazy, které ten který účastník řízení navrhne, neboť posouzení rozsahu dokazování je věcí soudu, stejně jako ne každá nerovnost při provádění důkazů musí vést k závěru o porušení principu rovnosti zbraní (srov. věc Engel proti Holandsku či Ankerl proti Švýcarsku). Pokud tedy stěžovatelka namítla, že obecné soudy opomenuly znalecké vyjádření znalce PhDr. M. K., CSc., ze dne 29. 3. 2002, které si sama vyžádala a soudu předložila, pak lze mít za to, že provedení takového důkazu za současné existence řady dalších důkazních prostředků nepovažoval soud pro zjištění skutkového stavu za nezbytné.

Spravedlivý proces též vylučuje libovůli v rozhodování a zajišťuje účinnou soudní ochranu ve smyslu kontradiktorního projednání věci. Pochybení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nezjistil. Pokud stěžovatelka namítla, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jejími důkazními návrhy, které v průběhu řízení vznesla, zejména závěrečnou zprávou zástupkyně Veřejného ochránce práv ze dne 15. 4. 2002 a dalšími listinami souvisejícími se šetřením jejích podnětů a stížností na postup různých orgánů, pak je třeba toto tvrzení posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti daného případu. Podle Ústavního soudu obecné soudy vzaly do úvahy, že stěžovatelka neměla objektivně po dlouhou dobu kontakt se svojí dcerou. To, že se jednotlivě nevyjádřily ke každé listině, kterou soudu předložila, nelze považovat za porušení ústavních záruk. Článek 6 odst. 1 Úmluvy sice zavazuje soudy odůvodnit svoje rozhodnutí, není ho možno ale chápat tak, že vyžaduje, aby na každý argument strany podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí odpověděl. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy věci a rozhodnutí, zásadně je třeba trvat na tom, aby byly pojednány ty námitky a návrhy, které jsou pro rozhodnutí rozhodující. Ústavní soud z napadených rozsudků obecných soudů nezjistil zřejmý nesoulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, resp. učinění skutkových zjištění, jež byl byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Změny, ke kterým došlo v době od zahájení řízení do rozhodnutí, měly začasté dramatický průběh (útěk nezletilé z domova, nařízený pobyt v dětském domově, styk s matkou na půdě Fondu ohrožených dětí či v regionálním krizovém středisku) a nemohly zůstat bez vlivu na chování a postoje všech členů rodiny. Ústavní soud má za to, že obecné soudy všechny tyto okolnosti případu zvážily a v souvislosti s hodnocením důkazů k nim přiměřeným způsobem přihlédly. Ústavní soud připomíná, že je třeba mít na paměti, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími o opatřeních pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilé, k němuž dosud nedošlo, takže rozhodnutí o svěření nezletilé dcery pro dobu po rozvodu manželství zatím (a to již po dobu cca tří let) nemají reálný účinek.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.