IV. ÚS 10/14
IV.ÚS 10/14 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. S., t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Václavem Hatákem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1953/2013-886 ze dne 1. 10. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 242/2004-827 ze dne 18. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 83 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 1 P 242/2004-827 ze dne 18. 6. 2013 na podkladě návrhu matky změnil rozsudek č. j. P 242/2004-84 ze dne 17. 6. 2005 tak, že stanovil stěžovateli (otci) povinnost platit výživné na nezletilou dceru v částce 200,-Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 2. 2013 (výrok I.), a současně stěžovatele zavázal uhradit vzniklý nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2013 do 18. 6. 2013 ve výši 1.000,-Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Návrh matky na určení zákazu styku nezletilé s otcem okresní soud zamítl (výrok III.). Okresní soud dále změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilou (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Stěžovatel podal proti výrokům I., II., IV. a V. odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 6 Co 1953/2013-886 ze dne 1. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil; změnil toliko výrok o nedoplatku na výživném v tom smyslu, že tento za období od 1. 2. 2013 do 1. 10. 2013 činil 1.600,- Kč.

Stěžovatel napadl obě výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítal, že mu obecné soudy zcela nelogicky uložily povinnost platit výživné, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že je zcela bez prostředků. Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na neúplných skutkových zjištěních, neboť se vyhnuly podrobnějšímu zkoumání majetkových poměrů matky nezletilé a jejího manžela, a rovněž porušily presumpci neviny, neboť argumentovaly tím, že si stěžovatel pácháním trestné činnosti objektivně sám znemožnil získávat finanční prostředky, ačkoliv se stěžovatel nacházel toliko ve vazbě a nebyl za trestnou činnost pravomocně odsouzen. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výší výživného, které je povinen dle napadených rozhodnutí hradit. Pochybení obecných soudů spatřoval stěžovatel v nesprávném hodnocení důkazů, v neúplnosti skutkových zjištění a v nerespektování presumpce neviny.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Dle § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), trvá vyživovací povinnost rodičů k dětem do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Dle § 85 odst. 2 zákona o rodině přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle § 96 odst. 1 téhož předpisu soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.

Jak patrno, zákon vymezuje obsah vyživovací povinnosti prostřednictvím neurčitých právních pojmů, z čehož plyne, že pro určení jejich konkrétního významu, resp. pro stanovení výše výživného v konkrétní věci, je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení je sice možný, ovšem značně omezený, jelikož se může týkat toliko posouzení, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci meze uvážení nepřekročily a dostály své povinnosti zakotvené v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudily provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěly k závěru uvedenému ve výroku svého rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V nyní projednávané věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že se obecné soudy poměry stěžovatele, nezletilé i její matky v dostatečném rozsahu zabývaly a svou úvahu o tom, proč je třeba určit stěžovateli povinnost hradit výživné v rozsudkem stanovené výši, srozumitelně a logicky odůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat; nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil, ani pokud šlo o tvrzené porušení presumpce neviny, neboť jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy vycházely toliko z jeho předchozí trestné činnosti. Ve vztahu k aktuální trestné činnosti, pro niž je stěžovatel vazebně trestně stíhán, obecné soudy výslovně konstatovaly, že k ní nelze s ohledem na absenci pravomocného rozhodnutí přihlédnout.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.