III. ÚS 974/17
III.ÚS 974/17 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: HSP & Partners advokátní kancelář v. o. s., se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, zastoupené společníkem JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, č. j. 75 Co 337/2016-135, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a společnosti RENOCAR, a. s., se sídlem Podolí 445, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, resp. na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově č. j. 11 C 433/2014-96 byla zamítnuta žaloba společnosti RENOCAR a.s. (dále jen "vedlejší účastnice"), kterou se domáhala po stěžovatelce úhrady ceny servisních prací v celkové výši 19 347,- Kč s příslušenstvím. V dané věci provedl vedlejší účastník pro stěžovatelku servisní práce na vozidlech zn. BMW v celkové ceně 19 347,- Kč, a to aktivaci satelitního zařízení v ceně 1 010,- Kč a čištění klimatizace a servis předních brzd v ceně 18 337,- Kč. Cenu servisních prací stěžovatelka odmítla uhradit, neboť dle jejího názoru měly být tyto práce provedeny bezplatně v rámci služby BMW Servis Inclusive, která byla sjednána mezi právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejší účastnicí při uzavření kupní smlouvy na předmětná vozidla zn. BMW. Vedlejší účastník naopak tvrdil, že uvedené servisní práce byly provedeny na základě samostatných objednávek a nelze je zahrnout do servisních prací poskytovaných v rámci služby BMW Servis Inclusive. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok vedlejšího účastníka není oprávněný, neboť servisní práce sice byly řádně provedeny, avšak jejich úhrada byla provedena již na základě paušální úhrady služby BMW Servis Inclusive. V daném případě šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, prvním rozhodnutím bylo žalobě vyhověno, avšak odvolací soud toto rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil.

3. K odvolání vedlejšího účastníka ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 75 Co 337/2016-135 změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud dospěl poté, co zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, k závěru, že předmětné servisní práce nespadaly do služby BMW Servis Inclusive, a proto je stěžovatelka povinna je uhradit. Tento závěr učinil odvolací soud na základě jím provedeného výkladu ustanovení čl. III. odst. 3.2 servisní smlouvy ze dne 11. 5. 2010. Vzhledem k výši žalované částky nebylo možné podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.

4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Napadeným rozhodnutím se odvolací soud měl dopustit zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví, kterému neposkytl dostatečnou ochranu zejména tím, že nerespektoval principy spravedlivého procesu. Odvolací soud měl dle názoru stěžovatelky sporné ustanovení servisní smlouvy vyložit v rozporu s kogentními hmotněprávními normami, a to zejména s ustanovením § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a § 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. Z jazykového a účelového výkladu provedeného stěžovatelkou v ústavní stížnosti má vyplývat, že výklad přijatý odvolacím soudem nemůže obstát, když tento výklad je zcela excesivní. Odvolací soud se měl svým rozhodnutím odchýlit i od konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, když své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť z něj neplyne vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Současně se také odvolací soud nevypořádal se všemi argumentačními tvrzeními uplatněnými stěžovatelkou, což je deficit obdobný kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
III.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

8. K nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se závěrem odvolacího soudu o výkladu ujednání čl. III. odst. 3.2 servisní smlouvy ze dne 11. 5. 2010. Tento svůj nesouhlas stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že odvolací soud předmětné ustanovení smlouvy vyložil v rozporu s kogentními hmotněprávními normami, své závěry nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s veškerou argumentací stěžovatelky. Jak je uvedeno shora, Ústavní soud není, až na popsané výjimky, oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. V daném případě nespatřuje Ústavní soud v postupu odvolacího ve věci výkladu sporného ujednání servisní smlouvy soudu žádné vybočení, jehož intenzita by dosahovala ústavněprávních rozměrů. Odvolací soud v souladu s příslušnou úpravou civilního procesu zopakoval část důkazů provedených soudem prvního stupně a jeho závěry jsou dostatečně a logicky odůvodněny. Jestliže tak odvolací soud vyvodil ze servisní smlouvy ze dne 11. 5. 2010 závazek stěžovatelky uhradit servisní práce, které nespadají do služby BMW Servis Inclusive, jde o právní závěr, který nevybočuje ze zákonných standardů dokazování a nejde ani o výsledek faktického omylu či logického excesu. Tento závěr přijal Ústavní soud i na základě skutečnosti, že text servisní smlouvy byl k ústavní stížnosti připojen a jeho výklad ze strany odvolacího soudu je z pohledu ústavního práva bez dalšího akceptovatelný. Pokud pak stěžovatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, nezbývá než konstatovat, že povinnost vypořádat se s námitkami nutně koresponduje s jejich relevancí a ani v tomto směru nespatřuje Ústavní soud jakékoliv pochybení, které by mohlo mít ústavněprávní rozměr.

9. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neshledal nic, co by tomuto soudu mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se odvolací soud problémem výkladu ujednání čl. III. odst. 3.2 servisní smlouvy ze dne 11. 5. 2010 řádně zabýval, jeho právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky, přičemž své rozhodnutí také náležitě odůvodnil, a to i pokud jde o výklad sporného ustanovení servisní smlouvy. Protože se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti omezila toliko na tvrzení stran nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci výkladu sporného ujednání servisní smlouvy, aniž by uvedla další relevantní námitky, nemá Ústavní soud, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.

IV.

10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.