III. ÚS 96/14
III.ÚS 96/14 ze dne 20. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Fabera, zastoupeného Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, Svatováclavská 31/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013 č. j. 22 Cdo 3136/2012-332, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 56 Co 476/2010-249 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. ledna 2010 č. j. 19 C 42/2009-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 8. ledna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba proti obci Dolní Lutyně (dále jen "žalovaná obec") o uložení povinnosti zdržet se rušení žalobce a zaplacení částky 10 000 000 Kč, jako náhrady újmy vzniklé na stěžovatelových právech porušením zákonných povinností ze strany žalované obce, vlastníka pozemku sousedícího s pozemkem stěžovatelovým, jehož práva jsou neustále osobami vyskytujícími se na obecním pozemku ohrožována či narušována prostřednictvím hluku, světla i jiné závažné protiprávní (i trestnou) činnosti. Okresní soud tuto žalobu zamítl především z důvodu, že stěžovatel neprokázal důvodnost svých žalobních požadavků, když nepředložil žádný důkaz o tom, že by žalovaná obec porušila ve vztahu k němu jakoukoliv právní povinnost. Stěžovatelem navržené důkazy označil soud zčásti za irelevantní a zčásti za nepřípustné pro jejich opatření v rozporu s právními předpisy. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně zamítl stěžovatelovo odvolání a rozsudek okresního soudu po doplnění dokazování jako věcně správný potvrdil. I krajský soud shledal, že stěžovatel neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že by v žalobě vymezeném časovém období měla žalovaná obec porušit nějakou konkrétní právní povinnost. Za stěžovatelem zmíněnou protiprávní činnost nesou dle krajského soudu odpovědnost konkrétní fyzické osoby, které újmu na stěžovatelových právech způsobily. Stran námitek porušení sousedských práv a stěžovatelova ohrožení imisemi nedoložil dle krajského soudu stěžovatel jejich opodstatněnost relevantními důkazními návrhy a neprokázal tedy v tomto směru vznik újmy na jeho právech. Stěžovatel podal proti oběma předchozím rozsudkům dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek krajského soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

II. Argumentace stěžovatele

3. Porušení výše uvedených ústavních práv spatřuje stěžovatel v nepravdivosti a nesprávnosti klíčových závěrů obecných soudů. Stěžovatel v průběhu celého řízení dostatečně konkrétně tvrdil, kterými protiprávními aktivitami se cítil zasažen a z jakého důvody by za tyto měla odpovídat žalovaná obec. Obecnými soudy uvedené závěry judikatury Nejvyššího soudu jsou v dané věci nepřípadné, neboť se zabývaly imisemi vzniklými z provozu restaurací, a nikoliv protiprávními aktivitami restauraci opustivších hostů. Za nesprávný je pak třeba označit rovněž názor obecných soudů, že za imise není odpovědný vlastník pozemku. Stěžovatel je toho názoru, že žalovaná obec byla pasivně legitimovaným subjektem, jehož pochybení mělo povahu opomenutí či spíše nečinnosti, když ani přes opakované výzvy nesjednala nápravu protiprávního stavu, zasahujícího opakovaně do stěžovatelových majetkových a osobnostních práv. Soudy pak neprovedly základní důkazy, prokazující oprávněnost stěžovatelova nároku, čímž stěžovateli odepřely možnost domáhat se svých práv. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní sodu přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. V přípise, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2014, vznesl stěžovatel mimo jiné námitku podjatosti soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila, odůvodněnou špatnými zkušenostmi s jejich rozhodováním o ústavní stížnosti projednané pod sp. zn. III. ÚS 943/11. O této námitce rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 12. února 2014 č. j. III. ÚS 96/14-30 tak, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 96/14.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Vzhledem k povaze stěžovatelem vznesených námitek je třeba v první řadě především připomenout ustálený závěr, dle nějž je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, stojícím mimo soustavu obecných soudů, a není tedy zásadně nadán pravomocí přezkoumávat "běžnou" zákonnost či dokonce věcnou a skutkovou správnost soudních rozhodnutí. K takovému přezkumu by Ústavní soud mohl přistoupit toliko v situaci, kdy by obecné soudy vykročily z mantinelů daných principy spravedlivého procesu obsažených zejména v hlavě páté Listiny, což se v oblasti výkladu podústavního práva projevuje nejčastěji výkladem nerespektujícím základní práva a svobody a v oblasti hodnocení skutkového stavu svévolným hodnocením provedených důkazů tak, že tyto nemohou závěry soudu podpořit v žádné jejich možné interpretaci. Ústavní soud však v daném případě neshledal žádné porušení principů spravedlivého procesu, které by vyžadovalo jeho kasační zásah.

8. Právní i skutkové závěry soudů jsou srozumitelné, logické a opírající se o dostatečně zjištěný skutkový stav. Ratio decidendi napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu představuje závěr, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, popř. břemeno důkazní, a to jak v otázce porušení právní povinnosti žalovanou obcí, tak vzniku škody, jež představují dvě základní obecně uznávané podmínky pro vznik nároku na náhradu škody. Tyto své závěry oba soudy opřely o skutečnosti vyplývající z provedených důkazů (např. popis vyšetřování některých protiprávních aktivit směřujících proti stěžovateli, zkoumání překážek mezi stěžovatelovým pozemkem a pozemkem obce, či zjištění komunikace mezi stěžovatelem a žalovanou obcí, atd.). V takové situaci nemá Ústavní soud, vázán ústavními zásadami soudního rozhodování (srov. zejména čl. 81 a 82 Ústavy České republiky), možnost jakkoliv měnit hodnocení skutkového stavu provedeného obecnými soudy, jakkoliv by dílčí otázky daného případu mohl sám hodnotit jinak. Stran námitky nesprávné aplikace závěrů starší judikatury Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně jsou tyto odkazy nepřípadné pro danou věc. Ústavní soud pak sám neshledal žádný rozpor mezi závěry uvedené judikatury, zabývající se zejména možností a ochranou před tzv. imisemi pohledem, a skutkovými okolnostmi projednávaného případu.

9. Co se týče námitky směřující proti neprovedení důkazů navržených stěžovatelem v řízení před obecnými soudy, musí Ústavní soud připomenout ustálený závěr jeho rozhodovací činnosti, dle nějž neexistuje z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, že stěžovatelem vzneseným důkazním návrhům nevyhovují, neboť je považují zčásti za irelevantní (např. prohlídka stěžovatelovy nemovitosti poškozené požárem) a zčásti za nepřípustné, neboť byly pořízeny v rozporu s právními předpisy (zejména obrazový záznam osob, k jehož pořízení nebyly splněny zákonné podmínky). Takové závěry nelze označit za svévolné, a předmětné soudní řízení tak nebylo zatíženo procesním excesem v podobě tzv. opomenutých důkazů. Ani z tohoto hlediska tedy napadená rozhodnutí nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.