III. ÚS 953/12
III.ÚS 953/12 ze dne 14. 6. 2012

N 122/65 SbNU 591
Rozhodnutí o nákladech řízení v důsledku omylu soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 14. června 2012 sp. zn. III. ÚS 953/12 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 17 Co 513/2011-216, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 17 Co 513/2011-216 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení základního práva stěžovatele na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem zakotveného v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") ve spojení s článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v jeho občanskoprávní věci, a to (posuzováno podle obsahu stížnosti) ve výroku o nákladech odvolacího řízení.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu plyne, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 č. j. 17 Co 513/2011-216 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2011 č. j. 10 C 434/2008-191 v zamítavém výroku II ve věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatel měl v odvolacím řízení plný úspěch, a měl by proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., omylem však vyhlásil jinak, a je tím ve smyslu § 156 odst. 3 o. s. ř. vázán. V písemném vyhotovení rozsudku doporučil stěžovateli, aby se obrátil postupem dle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu na Ústavní soud.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tak činí a zdůrazňuje, že městský soud nepřiznáním práva na náhradu nákladů odvolacího řízení porušil jeho právo na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na právní pomoc advokáta, s jehož využitím se pak pojí nárok na náhradu nákladů tím vzniklých. Napadeným rozhodnutím byl také porušen zákon, jedná se tedy o nezákonné rozhodnutí, jímž byla stěžovateli způsobena škoda ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny.

4. Vedlejší účastnice Správa služeb hlavního města Prahy (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) ve vyjádření k ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že dotčeným rozhodnutím o nákladech řízení nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje takové intenzity. Rekapituluje průběh řízení ve věci samé, jehož předmětem byl spor o úhradu odtahu a parkovného vozidla stěžovatele z důvodu údržby komunikace, kdy žaloba byla z větší části zamítnuta v důsledku změny ustálené rozhodovací praxe, čímž byla porušena její dobrá víra, princip předvídatelnosti soudního rozhodování, legitimního očekávání a právní jistoty. Má za to, že bylo namístě zhojit porušení těchto principů alespoň při rozhodování o nákladech řízení, a proto nebylo spravedlivé stěžovateli přiznat jejich náhradu.

5. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

II.

6. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.

7. Ústavní stížnost je důvodná.

8. Účastníky řízení o ústavní stížnosti ani vedlejším účastníkem nebylo zpochybněno, že stěžovatel, v odvolacím řízení zplna úspěšný, byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem (srov. plnou moc na č. l. 144) a že stěžovateli v souvislosti s poskytnutím této právní pomoci vznikly náklady; tuto skutečnost Ústavní soud rovněž ověřil ve vyžádaném spise Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 10 C 434/2008 (srov. plnou moc na č. l. 144, vyjádření stěžovatele k odvolání žalobkyně na č. l. 209, účast advokáta při jednání před odvolacím soudem - č. l. 213).

IV.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.

12. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) a nálezu sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti." Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu." To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (srov. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 290/06).

13. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes jinak deklarovanou zdrženlivost - za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

V.

14. Uvedené závěry mají zjevnou relevanci i pro posouzení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, neboť právě takovými kvalifikovanými vadami jeho výrok o nákladech odvolacího řízení vskutku trpí. Odvolací soud sám výslovně přiznává, že o nákladech řízení rozhodl omylem, očividně pominuv skutečnost, že stěžovatel byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem, a učinil tím zjevně nesprávný závěr, že náklady řízení mu nevznikly.

15. Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

16. Lze proto shrnout, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ve výroku II bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 17 Co 513/2011-216 ve výroku II podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tudíž zrušil.

17. Již jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že článek 36 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, zde není "ve hře", neboť mu postupem odvolacího soudu dosud nevznikla žádná škoda, kterou by bylo nutno reparovat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; k cestě k nápravě postačí, je-li vadné rozhodnutí odstraněno, což se stalo.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.