III. ÚS 943/17
III.ÚS 943/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem, sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2017 č. j. 11 Tvo 5/2017-12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2017, č. j. 5 To 122/2016-6680, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2017 č. j. 5 To 124/2016-6682, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení, ve kterém byl (dosud nepravomocným) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. 29 T 11/2015, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a zločiny vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) a § 175 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Krajský soud usnesením ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 29 T 11/2015 rozhodl podle § 73a odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), že přijetí peněžité záruky nabídnuté stěžovatelem je přípustné a její výši určil částkou 1 500 000 Kč.

4. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 1. 2017 č. j. 5 To 122/2016-6680, napadeným ústavní stížností, bylo uvedené usnesení krajského soudu ke stížnosti státního zástupce zrušeno, a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu bylo nově rozhodnuto, že stěžovatelova nabídka peněžité záruky se nepřijímá.

5. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 5 To 124/2016-6682 rozhodl podle § 71a trestního řádu, že se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) trestního řádu, a podle § 73 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib obviněného, účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka a neukládá se předběžné opatření spočívající v omezení vycestování.

6. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením ze dne 2. 3. 2017 č. j. 11 Tvo 5/2017-12 stěžovatelovu stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí vrchního soudu zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel uvádí, že vazební důvody, spočívající v hrozbě útěku či opakování trestné činnosti, původně nezpochybňoval. Nyní se ve vazbě však nachází již 45 měsíců, a je tak nucen upozornit na doktrínu zesílených důvodů, podle níž u dlouhotrvající vazby musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody. Je přesvědčen, že v jeho případě nedochází k dalšímu posilování důvodnosti jeho trestního stíhání a důvodnosti vazby, nýbrž síla těchto důvodů již po delší dobu stagnuje, či je spíše oslabována délkou vazebního stíhání a prostým plynutím času. Výjimkou je pouze to, že v jeho případě již došlo k nepravomocnému odsouzení a uložení trestu. Nicméně tato skutečnost by dle stěžovatelova přesvědčení neměla být přeceňována, a k dalšímu trvání takto dlouhé vazby by neměla postačovat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.

11. Stěžovatel považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za nedostatečné. Ústavní soud se však k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť je v nich odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých jsou založeny výroky těchto rozhodnutí. K poukazu stěžovatele na dosavadní délku vazby lze konstatovat, že obecně sice platí, že se důvody vazby plynutím času oslabují, nicméně, jak stěžovatel sám zmiňuje, v jeho případu došlo k výraznému posunu spočívajícímu v tom, že již byl, byť nepravomocně, shledán vinným a byl mu uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců. Byť stěžovatel význam této skutečnosti bagatelizuje, Ústavní soud v souladu se svojí rozhodovací praxí (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1331/14), přisvědčuje názoru obecných soudů, že takovéto nepravomocné odsouzení důvody trvání vazby znatelně posiluje. Jestliže tedy soudy k této skutečnosti přihlédly, stěží lze jejich závěry označit za nepřiléhavé.

12. Ve prospěch těchto úvah ostatně svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, shrnutá již např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 185/14, dle kterého "zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1, písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1, písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) (...) ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost."

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.